Ohlédnutí za školním rokem 2013-2014

Letošní školní rok (2013-2014) byl super! To jsou první myšlenky, které by mě napadly, kdyby se mě někdo zeptal, jaký, že ten školní rok byl. Jenže… Když se člověk zastaví, ohlédne a potlačí euforii z báječných výuk, zjistí, že ne vše bylo úplně růžové. 
Jsou Vás stovky a každý má určité představy. O tom, jak by měl fungovat kroužek, jak by měly vypadat akce, co všechno by se na nich mělo vyučovat… Pochopitelně, co člověk, to názor. Každý hájí svoje představy, každý by chtěl naše představy přetvořit k obrazu svému. Je jasné, že vzhledem k širokému spektru tanečníků využívajících našich a mých služeb, není možné vyhovět všem. 
Hledání konsenzu je náročné, je to trvalý proces. Každého názoru si velmi vážím a především si vážím Vaší účasti na našich akcích, vážím si toho, že Vaše děti navštěvují Šumaváček, vážím si toho, že s námi spolupracujete. A chci Vaše podněty zakomponovat do pravidel kroužku, akcí i soutěží. Tak, aby vyhovovaly většině z Vás. Je to takové Cimrmanovské: „Na to bych mohl přistoupit, tamto je nepřijatelné a ono si ještě rozmyslím“. Je jasné, že ne všichni budou spokojeni. Nicméně bych byl rád, kdyby mé zkušenosti z pětadvaceti let vedení kroužku i pořádání akcí a v neposlední řadě i Vaše názory, přinesly své ovoce. Takže se v několika následujících řádcích pokusím přinést i můj pohled na některé situace, které školní rok 2013 - 2014, přinesl. Když mi pošlete i Váš úhel pohledu na jednotlivé body, budu rád, přinesete mi tím více podnětů k přemýšlení.

 

Uff… tak kudy dál? V příštím školním roce. Ten, který za pár dní skončí, byl poněkud … zvláštní? Rozhodně byl jiný, než všechny předchozí. Ne jenom proto, že byl pětadvacátý, jubilejní. Ale hlavně proto, že jsem poměrně intenzivně pociťoval potřeby změny. Některé byly jasné (tanečníci si o ně sami řekli), jiné vyplynuly z nutnosti dodržovat určité závazky při pořádání akcí či při vedení kroužku. V mnoha případech jsem o změně uvažoval již dříve. Avšak nedokázal jsem se rozhoupat k tomu, být trošku méně empatický, asertivní, vstřícný, tolerantní. Nebo spíš být důsledný a nekompromisní. Bez výjimek. Tyto nedokonalosti vedly k tomu, že toho někteří vedoucí i rodiče začali využívat. Způsob uvažování „Vždyť Míra nám s platbou počká!“ nebo „Přihlásíme se dva dny před uzávěrkou!“ nebo „Odhlásíme se těsně před akcí, vždyť jsme ještě nezaplatili!“ mně již doopravdy nebaví. A hlavně to přestává fungovat - vzhledem k mým smluvním vztahům k subdodavatelům. Zkrátka velká dávka benevolence se mi vymstila a já již nyní vím, že změny jsou nevyhnutelné. Přináším několik příkladů z ne příliš příjemných okamžiků právě končícího školního roku:

Příklad první - tolerance placení akcí až na místě (pohled pořadatele akcí): Na jednu akci se přihlásilo šest souborů. Jeden z nich se odhlásil těsně po uzávěrce. „No tak v pohodě - je to po uzávěrce, nemám ještě nakoupené poháry, v podstatě o nic nejde“, řekl jsem si. Zkrátka o deset tanečníků méně. Jenže další soubor, který se mi přihlásil (a nezaplatil) mi najednou napsal, že místo asi patnácti jich přijede šest nebo devět nebo „tak nějak“.  A jiný soubor, který se nejprve přihlásil (a nezaplatil) v počtu 18 lidí (už po uzávěrce) mi najednou (když jsem jim chtěl poslat fakturu) napsal, že neví, kolik jich přijede a jestli vůbec přijedou. Pár dní před akcí potvrdili 11 účastníků. Den před akcí (ve čtvrtek večer) mi volali, že nepřijedou vůbec. Jelikož druhý lektor byl jen pro ně a asi dalších šest účastníků, zrušil jsem ho. Protože jsem však souboru oznámil, že budu chtít určitý storno poplatek plus objednané obědy a objednané pečivo uhradit, po půlhodině mi volali zpět, že přece přijedou. Jenže druhý lektor měl již jiné aktivity… A tak jsme si tancovali jenom country tance a square dancing. Bylo to fajn a užili jsme si víkend.
Prozatím nejlepší řešení? Zlevnit akce těm, kteří se přihlásí a zaplatí do uzávěrky přihlášek, úbytek financí kompenzovat zvýšením částky těm, kteří se přihlásí po uzávěrce nebo kteří chtějí platit na místě.

Příklad druhý - odjezdy na akce s dětmi ze Šumaváčku (pohled vedoucího kroužku): Nainstaluji sedačky do auta (je to docela dřina), objednám stravu, rezervuji vstupy do památek. Těsně před akcí mi maminka či tatínek dítěte z kroužku oznámí, že „Maruška nejede - má zaracha“. Letos se mi to stalo 4x. Pokud je to Šumaváčková akce, jde někdy jídlo zrušit, když to nejde, platím ze svého. U cizích akcí obvykle platím ze svého - má-li pořadatel zadaná nějaká pravidla, neřeším to- nechci mu přidělávat problémy, když sám změny těsně před akcí nemám rád. O tom, co stojí telefony pro změnu objednaných vstupů do památek, ani nemluvím. Jednu zahraniční akci jsme tak zrušili úplně - byl jsem ochoten výjezd do určité míry dotovat, ale když se odhlásilo ještě další dítě, akci jsem zrušil. Zná to každý vedoucí, neznají to rodiče. Ono vyjet na akci neznamená říct jedeme tam a tam, přineste tolik a tolik. Většinou jde o to, dodržet termín uzávěrky (a tím pomoci pořadateli s pořadatelováním), k tomu vymyslet doprovodný program, zjistit, kolik stojí  vstupy do památek, zoologických a podobně, udělat si časový harmonogram, rezervovat vstupy, vymyslet dopravu, koupit v předstihu jízdenky (když si pak někdo rozmyslí účast, jsou peníze v háji), vymyslet variantu doprovodného programu pro případ deště, případně nějaké hry či zábavné testy na cestu, napsat letáčky… Ono to zabere pěkných pár hodin.
Prozatím nejlepší řešení?  Být nekompromisní a vybírat nevratnou zálohu do termínu uzávěrky. Nesešlo se dostatek účastníků do uzávěrky přihlášek? No tak se nikam nepojede! Sešlo se jich dost a některá maminka se rozhodla, že svou ratolest na akci nepustí? Tak se může s nevratnou zálohou rozloučit. Už mám dost řešení cizích rodinných záležitostí či výchovných problémů prostřednictvím kroužku a mých financí! 

Příklad třetí - přihlášky do soutěží (pohled pořadatele soutěží): Rozmohl se jeden nešvar. Změna předtančení či dohlašování soutěžních choreografií těsně před soutěží. Pro pořadatele docela hloupá situace. Letos se mi to stalo několikrát, naposledy ve Všechovicích (dvojnásobná změna - nejdřív počty vystoupení, pak ještě změny názvů jednotlivých choreografií).  Před tím se to stalo v Táboře na CSDCTS. Několik souborů se přihlásilo po uzávěrce, jeden v pondělí před akcí (to už mě štvalo), další ve středu před akcí - ten už měl smůlu. Proč mě to štvalo? Protože se přihlásil do kategorie, ve které bylo jen jedno vystoupení. Co to pro mne znamená? Sebrat se a jet do Českých Budějovic pro další pohár. Stodvacet kilometrů mi sto čtyřicet korun startovného rozhodně nezaplatí, ale čert je vem - horší je ztráta půldne ve finiši příprav akce. Většinou toto dělají vedoucí z větších měst, kteří jsou zvyklí, že si pro poháry dojedou MHD a ani je nenapadne, že to tak nemusí být všude. A proč jsem odmítl ten středeční soubor? Prostě proto, že již byly vytištěné všechny listiny pro porotce, na zeď a podobně - o cestě do Budějovic nemluvě. 
Prozatím nejlepší řešení?  Být nekompromisní a uzavřít soutěž v den uzávěrky.

Příklad čtvrtý - tvorba předtančení a soutěžení se Šumaváčkem (pohled vedoucího kroužku): Podle mne má šuplík country tance a tance příbuzné spoustu škatulek. Tance mexické, skotské, irské, řecké, starou Anglii, clogging, couple dancing, line dance, tradiční country, morris dance, moderní square dancing…. Je jich moc. A jedna z těchto škatulek nese název tvorba vlastních choreografií a jiná soutěže. Každá z těchto škatulek je dost náročná na to, aby se zvládla skvěle a propracovaně. Včetně techniky, výrazu atd. Neznám soubor, který by zvládal perfektně všechny. A tak se Šumaváček soustředí na tradiční country tance a moderní square dancing. A pro radost si občas dopřejeme skotské tance nebo něco velmi jednoduchého z Řecka či Mexika. A i tak s tím máme plné ruce (či spíše nohy) práce. Tyto informace dostávají rodiče vždy na začátku školního roku. I s informací, že pokud někdo chce, může dojíždět na zkoušky do Loučovic k Čarodějkám, které vystoupení dělají. Když mohou děti z Loučovic jezdit do Brodu, proč by nemohly Brodské jezdit do Loučovic? 
My prozatím vystoupení dělat nebudeme. Mám sice asi dvě tanečnice, které by na to pohybově a rytmicky měly, pro ostatní by to byla docela fuška. A to nemluvím o nutnosti absolvovat (a zaplatit) celou řadu soustředění, pilovat detaily, zaplatit nemalé částky na cestovném, startovném (a museli by jet ti, kteří to které vystoupení nacvičují), museli by zaplatit kostýmy, boty… Ano, mohl bych na to dát peníze z Města - ale pak už bychom se nepodívali na žádnou jinou akci. Jen tento školní rok nám Město přispělo na akci v Ledcích, Jindřichově Hradci, 2x v Táboře, 2x v Loučovicích, ve Všechovicích i na letní soustředění. Zrušit tyto aktivity by byla škoda.
Mimochodem - požadavek na vystupování vznesla tanečnice, která nejezdí ani na letní soustředění, ani na Velikonoční soustředění, ani na šestidenní podzimní prázdniny a nepřihlásila se ani na prodloužený kroužek, když byl státní svátek. Tak jak by s ní asi vypadal nácvik? Odpadla by z kroužku po prvním měsíci…
Prozatím nejlepší řešení?  Vykašlat se na zcestné požadavky a držet linii kroužku v tom směru, ve kterém máme docela dobře vykročeno.
 
Příklad pátý - účast tanečníků na akci jen v sobotu (pohled pořadatele akcí): Na první pohled logická a bezproblémová záležitost. Na druhý jev, který přináší řadu problémů. Také proto jsem tuto možnost již definitivně zrušil na velké většině akcí. Vlastně zbyly dvě. RDP se soutěží O Moravský country pohárek a se soutěží O Zelený hrozének. A u obou si již několik let říkám, že bych tuto variantu měl zrušit. Důvod? V pátek se i úplně začínající děti (a vlastně i dospělí) roztancují, naučí se celou řadu figur i postupů ve formacích. Do soboty se jim nové znalosti rozleží a mohli bychom je hned ráno začít rozvíjet. Jenže místo toho přijedou ti, kteří přijeli jen na sobotu. Někdy to vůbec nevadí - jsou schopní, naučené dávno znají. Ale jindy přijedou tanečníci country tanečními zvyklostmi, pravidly a figurami zcela nedotčení. A veškeré páteční snažení je v háji. Tak, jako na letošním Pohárku. Dvěma souborům přijely dvě nové děti, jeden soubor přijel nový celý. Je to v pořádku - to nemá být výtka! Takto to bylo inzerováno v letáčku a tak toho vedoucí využily. Jenže těchto nováčků byla skoro třetina účastníků a tak jsme začínali od trivialit jako je right left thru, pass thru či grand square. Co s tím? Nabízí se možnost vyjmenovat figury, které tanečníci MUSÍ znát, pokud chtějí přijet až na sobotu. Jenže tento model NEFUNGUJE. Je to vyzkoušené na blocích pro pokročilé (na některých akcích je to třeba čtvrtý taneček, jinde celých devadesát minut). „Vždyť oni jsou šikovní“, bude tvrdit vedoucí, „oni to zvládnou!“ Nezvládnou. Když na pokročilých spustím sled figur v angličtině (PŘEDEM PŘEDEPSANÝCH V LETÁČKU!!!),  vždycky se najdou děti, které tyto figury v životě neslyšely. Nezapomenu na názor paní ředitelky jedné základky, která mi tvrdila „Naše děti jsou skvělé! Jsou pokročilé - vždyť tancují už dva roky a umí Zuzanu, Virginii i Rufuse!“ Nebo v rámci mých školních tanečních pořadů již po několikáté (obvykle po třech letech) navštívená škola, kde mají kroužek a paní vedoucí mi pyšně předváděla (fakt strašné, jedno z nejstrašnějších) vystoupení, spadající do kategorie HB (= Hrůza a Běs), které by jeden z kolegů porotců jistě okomentoval ve svých listinách citoslovcí: „Brrrrr!!!!!“ A bohužel podobný nekritický přístup má celá řada méně zkušených (a naprosto nesoudných) vedoucích - ony za to nemohou, vidí své „úžasné“ dětičky. No nemohou… Dámy z obou případů (a podobných znám desítky) v životě nebyly na jediném semináři, na jediné soutěži, ačkoliv třeba do Sokolova na mistrovství to měla pár kilometrů a informace naservírované na papírovém letáčku. Jejich opakem jsou paní učitelky, které překvapeně na první akci zjistí, co všechno ještě neznají a začnou samy nebo i s dětmi z kroužku jezdit po celé republice, aby se vypracovaly a někam své snažení dotáhly. 
Zkrátka - varianta s předepsanými figurami je nepoužitelná a tak zpět k meritu věci tohoto odstavce.
Prozatím nejlepší řešení?  Odbourat možnost přijet na výuku až v sobotu. Možná několik dětí nepřijede, ale pro ty ostatní bude taneční program mnohem příjemnější. A kdo chce, ten určitě najde cestu, jak přijet již v pátek.
 
Příklad šestý - docházka na kroužek (pohled vedoucího kroužku): Po dlouhé době se stalo, že kroužek téměř neodpadl. Díky tomu, že po několika letech máme zase v kroužku maminku ochotnou za mne zaskočit, pokud mám pracovní povinnosti jinde. Odpadl jednou, kdy jsme oba byli mimo, a jednou v červnu, protože v tělocvičně probíhaly jiné aktivity. Ve smlouvě se školou máme, že o prázdninách a svátcích kroužek nebude. Přesto jsem domluvil na osmého května možnost uspořádat si prodloužený kroužek, ale přihlásily se pouze čtyři děti. Zato děti odpadly mnohokrát. Má zaracha… To byl nejčastější argument. Na hudebku půjde, ta se platí. Ale country je zadarmo, tak ho zatrhnem. 
Zkuste se schválně podívat na ceny podobných country kroužků pracujících pod DDM třeba jenom v jižních Čechách. Přibližně od 400 - 1800,- Kč za školní rok s tím, že většinou jde o 60 - 90 minut týdně a obvykle se začíná v říjnu a končí v květnu. Šumaváček je zadarmo od prvního čtvrtka v září až do posledního čtvrtka v červnu. Jenom ten, kdo chce využívat slev na akce, zaplatí 350,- Kč, stejně jako Šumaváčku platí tanečníci ze zmíněných DDM, chtějí-li být našimi externími členy.
Prozatím nejlepší řešení?  Začít od nového školního roku vybírat zápisné. To nejen uhradí náklady s vedením kroužku (možná  to někteří rodiče netuší, ale nejsem za vedení kroužku placený, naopak - cesty do Brodu, telefony, kopírku... hradím ze svého), ale možná i motivuje některé rodiče k tomu, aby pouštěli děti na pravidelné schůzky - když už si to zaplatili…
 
Tak to bylo stručné ohlédnutí za uplynulým školním rokem. Těch bodů by mohlo být ještě více, jako například změny v soutěžním řádu, DVPP semináře, informační tma pro ty, kdo nečtou,…
Nechci, aby uplynulé řádky vyzněly nějak negativně nebo pesimisticky. Právě naopak! Jsem rád, že u každého bodu vidím nějaké řešení, zda dobré či nikoli ukáží následující měsíce. Zrovna tak bych mohl vymyslet celou řadu bodů, které by byly naopak velmi pozitivní (ostatně jak jsem již psal v první větě tohoto povídání). Protože on ten letošní školní rok skutečně super byl! Ať už to bylo letošní CSDCTS včetně LD soutěže, ať to byla většina RDPéček, ať to bylo letní soustředění. Mohl bych nadšeně psát o tom, jak to bylo fajn s dotacemi, vyjadřovat radost nad vydáním turistické známky k výročí Šumaváčku či nad tím, že máme v Šumaváčku hodně členů a Plusovou čtverylku. Těch bodů by mohlo být hodně.
A tak si přejme, aby ten následující školní rok, tedy 2014/2015 byl alespoň tak skvělý a úspěšný, jako ten minulý.
Míra Procházka
 
 
 

Ohlédnutí za 22. CSDCTS

(Fotografie z této akce najdete ve fotogalerii.)

 

A máme to za sebou. Teda skoro. Ještě jednou dojet do Tábora pro zbytek nezbytných propriet, rozeslat zapomenuté věci, vyplnit hlášení pro OSA, najít kamsi uklizené porotcovské archy a poslat zájemcům informace, rozeslat faktury na doplatky, vypracovat vyúčtování celé akce, dát dohromady fotky na webovky, roztřídit přivezené banánovky s materiálem (nezdá se to, ale byl jich plný přívěs i dodávka), ... zkrátka ještě den, dva a 22. CSDCTS definitivně můžeme považovat za minulost. To byly první myšlenky v neděli po návratu z Tábora domů. Ačkoli přijelo jen okolo 200 tanečníků a letošní ročník patřil k nejmenším, práce je s takovouto akcí téměř stejně, jako při pořádání akce pro 600 lidí. Možná i naopak – kdyby přijelo tolik tanečníků, že bychom museli bydlet i ve druhé budově, otevřela by nám škola spojovací chodbu a ušetřil bych dva pořadatele, kteří byli zaneprázdněni u navíc otevřeného vchodu a ti by se mohli věnovat jiné ušlechtilé činnosti, například čištění ucpaných záchodů, pokálené podlahy, politých schodů a jiným „radovánkám“.

Již jsem před časem podobný článeček psal. Za sebe musím rozlišovat různé úhly pohledu. Pohled pořadatele, callera, porotce, ale také můj vlastní, prostě Míry Procházky.

Jako první jsem jmenoval pohled pořadatele. Zvlášť letos to bylo poněkud hektické. Vše fungovalo, vše bylo zajištěné.  Zpočátku.

Protože vím, že jsou kvalitnější moderátoři, než jsme já s Lubošem, domluvil jsem dvě doopravdy úžasné moderátorky. Bohužel – nedopadlo to dle mých představ. Jedna z nich si nechala nandat těsně před akcí nesundavatelná rovnátka a tím jsem o ně přišel.

Na našich webovkách jste si mohli přečíst, že  v porotě zasednou lektoři, jedním z nich měl být Honza „Bob“ Pumpr. Ten měl zastupovat odborníka na techniku cloggingu. Bohužel mu to z rodinných důvodů nevyšlo. Nezoufal jsem, vždyť v porotě měla zasednout i Jitka Bonušová. Bohužel jí do toho vlezla svatba v rodině a to docela na poslední chvíli. Domluvili jsme se, že odučí semináře, v sobotu začneme o půl hodiny dřív a její poslední seminář ukončíme také o půl hodiny dřív, skončí ve 12.00 a tudíž bude moci ve 12 hodin a čtyři minuty sedět v autě a mířit ku Praze, aby ve 14.00 již byla v obřadní síni. Nicméně jsem se domluvil s Honzou Valentou, ten nic nesliboval napevno, jen přislíbil, že pokud mu to vyjde pracovně, přijede. Nevyšlo.

Poslední náhradní porotce chytil v úterý před akcí angínu, dostal antibiotika a tak mi do poroty zůstali porotci dva. Jelikož není vhodné, aby porota byla v sudém počtu, nezbylo mi nic jiného, než si do ní sednout i já (možná jste si všimli, že ačkoli sedávám v porotách na nejrůznějších akcích u nás i v zahraničí, porotcování na CSDCTS se vyhýbám - hlavně kvůli pořadatelským aktivitám). A od porotcovského stolku i moderovat soutěž – naštěstí za vydatné podpory pana školníka Luboše Pršaly.

Velmi si cením pořadatelů, kteří mi pravidelně pomáhají. Jenže letos jich polovina odpadla těsně před akcí. Ti, kteří zbyli si „pěkně mákli“. Velký dík patří hlavně Mileně a školníkovi Lubošovi.

Mezi ošemetná rozhodnutí, která jsme musel jako hlavní pořadatel učinit bylo, zda přerušíme v polovině soutěž (po cloggingových vystoupeních) či zda budeme pokračovat a neumožníme jednomu souboru soutěžit. Tanečnice z Angels Dance v den soutěže dělaly přijímačky na VŠ. Vše vypadalo, že by měly dorazit těsně po začátku cloggingu. Jenomže ve škole se jim zkoušky protáhly a tak i přesto, že jsme nejprve shlédli všechna cloggingová vystoupení mladších, pak všechna starších, vypadalo to ještě na půlhodinové zdržení. Nakonec z toho byla celá hodina. Vrátit je zpátky do Prahy nebo počkat? Lektoři Ivan Bartůněk a Ota „Tom“ Dvořák souhlasili, že pauzu vyplní choreografiemi line dance a couple dance, které učili na svých lekcích. A kdo chtěl, šel se vyvětrat ven, naštěstí bylo krásně.

Zkušenosti– naštěstí sporadické – o záludnosti nýtků čouhajících z plechů a schopných vylézt v tu nejnevhodnější dobu (= nejlépe na parketu, kam se zrovna v ten okamžik přišel podívat někdo z vedení školy či kulturáku) mě naučily pouštět tanečníky na parket z linolea. Proto i soutěž cloggingu v Táboře měla tuto ochranu podlahy. I když se to nezdá, nejde jen o jeho natažení a přelepení izolepou – jednotlivé pruhy jsou podlepeny i z dolní části kobercovou páskou, navíc slepeny plastem z tavné pistolky. Náš parket instalují dva lidé přibližně dvě hodiny. Tudíž jsme museli nejdřív dokončit cloggingovou část soutěže a pak teprve – po odstranění lina – se pustit do nestepových kategorií.

Zkrátka velký dík Vám všem, které vynucená pauza nebavila, ale nedávali jste to našim pořadatelům nijak agresivně najevo, jak se na některých akcích stává.

Z pohledu callera jsem byl celkem spokojený. Hlavně na blocích pro pokročilé, kde jsem měl tanečníky skutečně na úrovni. Zvláště konec sobotního večera, kdy už ostatní odešli oslavovat své umístění v soutěži a na parketu mi zůstala jen znojemská Masánčata, jsem si užíval. Během chvilky byli tanečníci (a tanečnice) schopni zvládat celkem obtížné choreografie. Bylo vidět, že znají figury a že je mají protancované (byť si řadu názvů nepamatovali).

 

Z pozice „taneční etiky“ byli pokročilí úplně všichni, které jsem měl během celého víkendu na parketu. Dávali pozor, poslouchali, co jim říkám, dodržovali pravidla používaná v country tancích a tak šla výuka na všech úrovních velmi rychle kupředu.

Činnost porotce byl pro mne na CSDCTS poněkud neobvyklou rolí. Nicméně rozdíly mezi jednotlivými choreografiemi byly tak výrazné, že nebyl problém v hodnocení. Oproti loňskému ročníku jsem zaznamenal výrazný nárůst kvality jednotlivých choreografií. Což samozřejmě není nezbytné (CSDCTS chápu jako setkání všech a soutěž je jen jednou z mnoha částí programu), ale potěší to. Pro ty, kdo mají rádi statistiky – shlédli jsme 37 choreografií.

Jen mě mrzí, že jsem někde během řešení dalších pořadatelských povinností zašantročil svoje poznámky (nebo mi je někdo z pořadatelů někam uklidil a najdu je teprve časem) a tak jsem nemohl podat dostatečné informace těm vedoucím, kteří si mě odchytávali.

A můj osobní pohled – letos jsem po několika letech neměl pocit, že budu muset přemýšlet, zda se pustit do dalšího ročníku. Ořezali jsme náklady co to šlo a navíc většina z Vás chtěla využít slevu za včasné přihlášení. Tím odpadl největší stres z toho, že se akce nezaplatí. Sice riziko prodělku bylo ještě v pátek, ale nepřevyšovalo  deset tisíc a to je částka, která se dá vybrat na doplatcích na místě či na prodeji stravy. A to se také podařilo.

Zkrátka, díky Vám, kteří jste na 22. CSDCTS přijeli a již nyní si můžete poznamenat datum toho příštího – 26.-28.4.2013.

         Míra Procházka

 

Ohlédnutí za rokem 2010

Letošní rok nezačal nejlépe. Hysterie kolem prasečí chřipky znamenala značný úbytek tanečníků, který začal již v říjnu a trval až do konce března. Poté naštěstí nastala konjunktura účasti a vše se vrátilo do starých kolejí. Proběhlo šest Region Dance Party, uspořádali jsme 20. Celostátní setkání dětských country tanečních souborů, užili jsme si letního tanečního soustředění. Pro vedoucí, pedagogy a šikovné děti náš klub uspořádal pět víkendových seminářů country tanců. K tomu všemu řadu výletů a návštěv akcí jiných pořadatelů.

Ale my jsme v novém školním roce a ten je v plném proudu. A nezaháleli jsme - počítejte se mnou: V září naše děti jely do Frýdku-Místku na seminář pro pedagogy. Hned potom následovalo square dance soustředění v Plzni. Začátek října byl určen především přípravce, aby se rozkoukala a jeli jsme do Loučovic. Některé děti víkend po Loučovicích se mnou vyrazily do Kolovče. Šestidenní podzimní prázdniny představovaly báječné roztancování nejen pro novou přípravku, ale i pro zkušené tanečnice. Začátek prosince byl pro řadu holek ve znamení country tanců a cloggingu v Táboře. A úplný závěr patřil zcela netanečnímu výletu do Jindřichova Hradce, na placky v černé kuchyni na adventních trzích na zámku a hlavně na Krýzovy jesličky.

Známe to všichni. Na kroužku (na zkoušce, tréninku...) se toho nedá udělat tolik, jako na víkendové akci. Na kroužek děti přijdou utahané ze školy, potřebují se "vykecat" a když máme několik znalostních úrovní, zbývá na každou ze tří skupin hodina. Na víkendu jsou děti odpočaté, vypovídané a mohou se soustředit jen na tancování. U nás na klubu to máme zařízené tak, že na začátek přijdou všichni a méně zkušení pak po hodině odcházejí, potom odejdou ještě další a na závěr zůstanou ty nejzkušenější tanečnice. Mně by se to pochopitelně líbilo obráceně, aby na začátek přišly jen ty nejzkušenější a začali jsme složitými kombinacemi square dancingu a na konci abychom se dostali k primitivním tanečkům typu Alabama či ve stylu "hop-plác", ale to není technicky realizovatelné.

Mám radost ze starších holek. Ty se zúčastnily většiny víkendů a výletů, občas některé něco vynechaly, ale většinou se snažily navštívit vše. O tom, že se to projevilo na jejich tanečních schopnostech není potřeba  se rozepisovat. Pokud jsem napsal, že mám radost ze "starších" holek, mám na mysli služebně (či tanečně) starší. Třeba Juditce je pět a jezdí a tancuje úplně bez problémů a co se znalostí týče, je zhruba v polovině mezi úplnými začátečníky a pokročilými, desetiletými slečnami. Zkrátka není to o věku, ale o snaze a aktivitě. Co se však za celé čtyři měsíce nepovedlo, je rozhýbat přípravku. Jsou děti, které nevyjely ani na jednu ze jmenovaných akcí. O tom, že takové dítě nebude schopné fungovat při složitějších choreografiích a že je nebudu moci vzít na zajímavější akce, není určitě sporu. Čili z nějakých dvaceti dětí v přípravce mi jich zůstalo 16, což není špatné, ale 15 z nich není schopných odtancovat Star Thru... A na druhé straně mám děti, které zvládají program Plus a se kterými plánujeme výlet do Hamburku... Tak snad se v novém roce rozjezdí i ty ostatní, aby se konečně něco naučily. Na leden plánujeme Frýdek-Místek, na únor Plzeň, na březen Tábor a již zmiňovaný Hamburk, na duben opět Tábor, na květen Ostravu, na červen tradiční pětidenní výlet a na červenec týdenní taneční soustředění.

 

Ohlédnutí za prázdninami

„Tak to bylo hustý!“, vybavil se mi výraz, který já sám bytostně nesnáším a který se objevuje všude kolem nás. Asi proto, že jsem si vzpomněl na slečny ze Šumaváčku, které tady měly být se mnou, ale nějak to nevyšlo. Některé neuměly Mainstream, jiné byly rozjeté po tetičkách a babičkách, další neměly pas. A o čem že to vlastně píšu? O skvělé akci, na kterou jsem se chystal už několik let a nikdy to nějak nevyšlo. Wolfgang Amadeus Mozart Dance. A „hustý“ byl už úplně první tip plusu s Bronc Vicem. Na Mainstreamu nás šetřil, ale o to víc si vychutnával právě zmíněné Plusko.
Po pravdě řečeno se mi na akci děsně chtělo, ale také úplně strašně nechtělo. Kdo zná souvislosti, ví, proč tento rozpor, kdo nezná, o nic nepřišel. A tak jsem se v pátek naobědval a zalezl do vany. Po hodině cachtání usuzuji, že Salzburg je za rohem, Bronc že je úžasný americký caller a že jsem na něj dlouho netančil (naposledy snad před nějakými třinácti, patnácti roky, nevím už, jestli v Hamburku nebo v Hannoveru) a že za to nic nedám. Za hodinku už jedu kolem solné komory a nemohu nepodlehnout – řekněme nostalgii – při pohledu na Traunstein, pod kterým jsem na břehu jezera právě před rokem prožíval moc krásné chvíle.
Svou dochvilností jsem celkem pověstný, například na kurzech v rámci DVPP si pořadatelé pochvalují, že přijíždím minimálně hodinu před začátkem výuky, zatímco někteří jiní lektoři jsou prý schopni přijít i pár minut po začátku a pořadatel šílí. Ani tady jsem neudělal výjimku a deset minut před začátkem registrace parkuji před hostincem, kde se akce koná. Zaplatím badge (to už se mi dlouho nestalo:-))) a koukám, jestli uvidím někoho, koho vidět chci a jestli neuvidím někoho, koho vidět nechci. Prozatím je na sále jen asi třicet lidí. Jak je na akcích – pro nás pány příjemným – zvykem, tři čtvrtiny z přítomných jsou dámy. Čili jeden na tři. To, že nejmladší z nich je přinejmenším o dvacet let starší, zas tolik nevadí. Jde o to si zatancovat. Některé jsou na tento poměr připraveny a jsou dokonce převlečené za pány. V několika případech mají se svou partnerkou dokonce párové oblečení. Poměr pánů a dam se v průběhu prvního večera trochu změní, stejně jako věkové složení tanečníků. Poznávám známé tváře omladiny z Berlína i z Chemnitz, kde jsme byli s dětmi. Dokonce i několik dětí se na parketu najde, škoda, že ty moje se mnou nemohly.
Vzhledem ke složení sálu mne opouští starost, jakou tanečnici „klofnu“, když mi ty moje klubové daly košem. Na první taneční tip vyzvu dámu sedící vedle mne. Šarmantní sedmdesátnice až osmdesátnice. Představuje chlapa, ale klidně jde. Je vidět, že na svém klubu mají role přesně určeny a tančit dámu jí dělá docela problém. Opět se mi potvrdilo, co říkám mým tanečnicím, že se mají střídat, aby se naučily obě pohlaví.
Na další taneční série už nevyzývám. Prostě si stoupnu a během okamžiku ke mně některá z tanečnic cupitá s touhou si zatancovat. Zkrátka square má něco do sebe.
Druhý den si mne dámy dokonce zamlouvají na jednotlivé tipy, lituji, že se ještě na square nezavedl papírový taneční pořádek.
Plusový workshop v sobotu odpoledne také nemá chybu. Asymetrické callerování bylo přinejmenším příjemné, variace na A2 a Céčkové figury rozložené pluskem mi udělaly radost.
No a jaký by to byl WAM Dance, kdyby nebyly k dispozici Mozartovy koule, vzhledem k vedru naložené v míse s ledem.
 
A protože jsem se rozhodl, že letošní prázdniny protancuji a proučím, vyrazil jsem na spanilou jízdu po německých klubech. Ke konci srpna jsem měl za sebou jeden svůj a tři cizí tábory a tak bylo na čase si také užít jako tanečník. Po zmíněném WAM Dance moje cesta vedla na úplně obrácený konec naší republiky – na sever. A odtud do již bývalé NDR. Tancování v Drážďanech vše odstartovalo. Konečně jsem se po letech do tohoto města podíval – jelikož klub tancuje dopoledne, zbyl celý večer na návštěvu muzeí a památek. Putování po  necelé desítce dalších klubů mne dovedlo až na Fall Round Up v Darmstadtu. Na klubu ve Freibergu jsem se potkal s řadou tanečníků, kteří již náš klub dokonce dvakrát navštívili. Akce evropských rozměrů v Darmstadtu byla skvělá – potkal jsem tam opět řadu přátel. I takových, se kterými jsem se často vídal před nějakými deseti, patnácti roky, kdy jsme po square akcích v Evropě jezdili podstatně intenzivněji.
Na začátku jsem psal o Salzburgu. Protože se mi tam líbilo, protože je za rohem (sotva 180 km) a protože ještě nemám dangle klubu, který WAM dance pořádal, ukončuji svou taneční pouť opět v Salzburgu. Byla to pěkná tečka nejen za touto cestou, ale i za celými prázdninami.
 

Malé ohlédnutí. Nejen za CSDCTS.
Tak nějak mám pocit, že čas si ze mne dělá srandu...   podle mne je to pár hodin, co jsem Vám psal, že se vrátím k 19.CSDCTS v Táboře a když se kouknu do diáře... safra, on je to měsíc... Byl hektický, byl náročný. Snad i zvláštní a divný a.... ale je pryč a tak tedy poslední ohlédnutí za ním a rychle koukat dopředu.
 
Letošní CSDCTS. Poslední, které začíná jedničkou. Před půl rokem jsem Vám psal, že máte-li nějaké archiválie (fotky, video, výstřižky z novin), které se týkají této akce, hlavně prvních třech ročníků v Loučovicích a prvních Krumlovů), měl bych radost, kdybyste mi je poskytli ke zpracování na ten 20., výroční ročník. Taktéž jsem Vás vyzval, že pokud dáte dohromady vítězné vystoupení v kategorii country, z ročníků v Krumlově či dokonce v Loučovicích, mohlo by být zajímavé jej shlédnout.
 
To letošní máme za sebou. Po organizační stránce bylo na první pohled náročnější, ale člověk má za těch dvacet let přeci jenom nějaké zkušenosti a tak proběhlo – snad – ke spokojenosti většiny (všem se člověk nezavděčí nikdy). Prvním problémem bylo ukončení taneční a lektorské kariéry Medvěda – jednoho z lektorů. Pohoda – nahradí ho Čára. Jirkovi Rogalewiczovi do termínu akce padly nějaké pracovní povinnosti – není problém, nahradí ho (po pár desítkách telefonů) Jirka Ščobák. Ten však na poslední chvíli ruší nedělní callerování. Čára však má v neděli volno – může zaskočit. Průšvih nastává v pátek večer – Čára nedorazil, mobil nebere. Teprve v sobotu ráno se dovoláme. Je v nemocnici, měl nehodu (mimochodem už je v pořádku).
Jiným problémem byl Palcát. Mám ve zvyku si týden před akcí objet všechny prostory a ujistit se, že vše platí. Neplatilo. Paní provozní mi nadšeně oznamuje: „Mám pro Vás dobrou zprávu! Pojďte se podívat! Stálo to přes milion a jste první, kdo na ní bude tancovat!“ Fungl nová podlaha se na mne sérií záblesků jen směje... Krve by se ve mně nedořezal. Vzápětí v paní provozní, když jí sděluji, že v Palcátu již devátý rok chceme stepovat. Parket není problém, mám linolea. Horší jsou přístupové cestičky. I ty nakonec vyřešíme.
Největším problémem je – jako vždy – práce s lidmi. Každoročně se najdou vedoucí, kteří nejsou schopni akceptovat to, v čem se zavázali podpisem v závazné přihlášce. Posledních asi osm let jsem s Vámi v intenzivnějším kontaktu – dříve jsem Vám několikrát ročně posílal tištěné dopisy, pak informace na CD, dnes máte k dispozici tyto www stránky. Mnohokrát jsem na Vás apeloval, abyste raději přihlásili o dítě, dvě či tři méně a na místě je doplatili. Věřte tomu, že na akci takovéhoto rozsahu není možné vracet účastnické poplatky – jako pořadatelé počítáme s určitou částkou a když pak 15 souborů přijede s tím, že jim chybí dvě děti, tak je to docela průšvih. Nutnost přezouvání. Poplatky za kameru na seminářích. Vše bylo známo dopředu, každý si mohl přečíst informace. Kdo s danými podmínkami nesouhlasil, nemusel na CSDCTS jezdit. Pokud se někdo přihlásil, předpokládal bych, že s danými podmínkami souhlasil. Nebylo tomu tak. Asi tři lidé se našli (jeden z řad vedoucích a dva rodiče) a docela dokázali znechutit naše pořadatele. Pustit příští rok rodiče do Palcátu? Vůbec se mi nechce. Ale pustím je. Jenom přemýšlím, že bych nepustil rodiče těch souborů, kteří dělali potíže. Uvidíme.
 
Pryč s pesimismem. Velmi kladně  jste hodnotili výuku tanečků na country bále. A to nejen tanečníci, ale i muzikanti a nakonec i já. O tom, že Martinův koncert v páteční noc bude příjemný, pohodový a že se protáhne jsem nepochyboval ani chviličku. Ale že bude ještě v půl páté ráno hrát, že dojde i na velrybářské a další málo hrané písničky, to jsem skutečně netušil. A skutečnost, že jen během dalších dvou dnů jsem dostal 12 pozitivních mailů, kde jste mi děkovali za akci, svědčí o tom, že se akce vydařila. Takže za rok v Táboře!
 
 
Je to jen pár hodin, přesněji včera, co jsem se vrátil ze Všechovic. Už 86. RDP, čili Region Dance Party pořádané Šumaváčkem. Přijde mi to docela vysoké pořadové číslo, zvlášť, když si uvědomím, že ne všechny mé (potažmo Šumaváčkové) malé akce jsou zahrnované do škatulky RDP. Ale je mi také jasné, že až za dalších dvacet let budeme mít jubilejní 250. RDP, přijde mi šestaosmdesátka jako docela srandovní. Bylo nás tam necelých 200. To je celkem sympatická účast, dalo by se říci, že v rámci RDP i jiných malých akcí patří k lepšímu průměru.
 
Proběhl i 11. ročník soutěže O Moravský country pohárek. 33 choreografií se rozložilo do 23 kategorií, některé z nich byly tedy sloučené. Kategorie. Jejich otevření, případné sloučení. Nekonečné téma. Téma neustále živé a stále se vyvíjející. Nesmírně si vážím Vás všech, kteří jste se byli ochotni zúčastnit několikahodinové diskuse a hledat konsensus týkající se soutěží na těchto malých akcích (jako je podzimní či březnový „malý“ Tábor, Zelený hrozének v Břeclavi či jarní Country pohárek. Noční sezení přineslo určité výsledky, s většinou z názorů se mohu ztotožnit, některé jsem rovnou zavrhnul a část z nich si – jak praví klasik – ještě rozmyslím. Rozhodně již dnes mám celkem ucelenou představu o tom, jak bude vypadat rozpis vyhlášených kategorií na příští školní rok.
 
Kdo si chtěl zatančit, měl přehršel možností. V tělocvičně jsme se střídali s Honzou Valentou (kdo ho neznáte, je to lektor, kterého si vedoucí chválí jako lektora cloggingu s nejlepším přístupem k dětem).  Zvláště nedělní seminář si Honza pochvaloval. Moje country tance byly také celkem kladně přijaty – užíval jsem si je. Protože při cloggingo-countryovém semináři mám na tanečky jen polovinu času, vybíral jsem ty, které jsem dlouho neučil. A které mám rád. Některé jsem neučil tak dlouho, že i soubory, které na mé lekce jezdí častěji je neznaly a tanečníci měli pocit, že se naučili něco zcela nového. Ohromně mě překvapily a potěšily bloky square dancingu, které probíhaly ve druhé hale paralelně s cloggingem. (Ať se děje, co se děje, pro SD mám zkrátka slabost, alespoň pro ten dětský a pro ten v zahraničí, kde mají tanečníci trošku jiný přístup).  Na úvodní lekce se sešly téměř čtyři čtverylky. Jelikož se tanečníci Mainstreamu a Plusu na akci neobjevili, zůstali jsme s nejnadanějšími u Basicu se dvěma čtverylkami i v částech určených pro pokročilejší.
 
Zajímavou zkušeností pro mne bylo zvučení Mistrovství v Prachaticích. Jelikož se mi donesla informace, že bych toto neměl dělat já, protože nazvučit tělocvičnu je náročné a neměl by to dělat člověk, který nikdy nestepoval, bral jsem to jako výzvu. Pominu-li, že jsem stepoval přibližně 7 – 9 let, dokud mi to kolena dovolila (sice s technikou, která se nedá s dnešní srovnat, ale přece), dělali jsme se Šumaváčkem dokonce cloggingová vystoupení, nemohu pominout, že ozvučování tělocvičen je na mém pravidelném programu. V posledních dvou letech zhruba 5x do týdne. Nevím – posoudit by měli především druzí, ale myslím, že se to podařilo docela solidně. Nejen díky praxi, ale i díky technice, která mi umožňuje do každého páru beden (měl jsem jich 6) pouštět jiný signál a tudíž každému dát to, co potřebuje. Proč ohlušovat diváky decibely hudby, ty potřebují spíše tanečníci. O to víc jsem divákům dopřával mluveného slova, kde byla srozumitelnost prioritou.
 
Jinak byl květen plný báječných setkání. S řadou z Vás jsem se potkal na koncertech pro školy s Martinem Žákem i na školních pořadech s výukou country tanců. Ale také jsem jezdil po republice a uzavíral v kulturních zařízeních smlouvy na vystoupení s Martinem a Miloněm Čepelkou. Díky volným večerům jsem měl možnost zajít s vedoucími kroužků či skupin v daných městech na kafe či na skleničku a popovídat o tom, co nového.
 
     

 


 

OHLÉDNUTÍ ZA ŠKOLNÍM ROKEM, A TANEČNÍ SEZONOU, 2007/2008 
 
Přišel nový školní rok. Pro mne je noc z 31.srpna na 1.září mnohem důležitější, než třeba Silvestr. Na Silvestra a na Nový rok se také řada lidí ohlíží zpět, rekapituluje, hodnotí, plánuje. Já tyto činnosti vykonávám právě mezi koncem prázdnin a začátkem nového školního roku. Tedy – až na to plánování. To se dělá často i více než rok dopředu. Například – víte, co budete dělat poslední dubnový víkend v roce 2010? Já to vím! Pojedete na 20. CSDCTS. To je akce, kterou začínáme chystat již nyní, tedy více než rok a třičtvrtě dopředu.
 
Ale zpět do současnosti. Když jsem se zastavil, ohlédl se za uplynulým rokem, nemohu být nespokojen. V zásadě bych své nejintenzivnější aktivity rozdělil do několika oblastí:
1. Akce Šumaváčku
2. Akce ostatních pořadatelů, na které jsem zván jako lektor
3. Pravidelná klubová činnost s dětmi ze Šumaváčku
4. Mé ostatní kulturní aktivity
 
K akcím Šumaváčku. Většina z nich spočívala v pořádání RDP, čili Region Dance Party. Báječně fungují kluby na Moravě, ať severní či jižní, a také v jižních Čechách. Uspořádali jsme seminář v Polešovicích. To jsme netušili, jak báječní tanečníci začnou do této jihomoravské vesničky jezdit. Čili jsme museli akci zopakovat a Vy se už nyní můžete těšit na další pokračování, tentokrát v zimě. Příjemné bylo i tradiční tancování na hradě Rožmberk, které je vzhledem k ubytování na hotelových pokojích o něco dražší, nicméně stále v přijatelné částce.
 
Co se nepodařilo, byla snaha roztančit severozápadní Čechy. Tři roky jsem několikrát ročně pořádal v Kadani semináře, ale stále jezdila jen hrstka nejvěrnějších, především místních. A to i přesto, že v okolí je řada kroužků – přimět je však k nějaké aktivitě bylo nemožné. Pochopil jsem to, co Pepa Týma z Aše, který před léty obdobné akce pořádal, pochopil již dávno. Pro tento region nemá význam víkendové semináře pořádat. Mrzí mě to, ale i já nad tím lámu hůl. Tři roky jsem se snažil, ve výsledku jezdil do Kadaně takřka zadarmo (když si spočítáte náklady na cestu tam a zpět, je to 600 km, propagaci, zaplatíte OSA, zaplatíte Intergram a pak přijde 20 lidí v průměru po dvou stovkách vstupného, zjistíte, že nezbývá nic, nebo naopak i malý prodělek). Pokud se někdo v tomto regionu najde, kdo by se chtěl pořádání akce ujmout, určitě se domluvíme, ale já už do toho jako pořadatel nepůjdu. Na mnoha místech to funguje tak, že lektora platí město, DDM či jiná instituce. Tady se to nepovedlo. Je mi líto té zhruba dvacítky nadšenců, kteří byli báječní, kteří nevynechali ani jednou. Pokud si s námi budou chtít zatančit, musí někam vyjet nebo se sami ujmout pořádání.
 
Snad bych se měl pozastavit u 18.CSDCTS. Tedy Celostátního setkání dětských country tanečních souborů. O historii této akce se dočtete na jiném místě těchto stránek. Na šestset dětí a vedoucích se již po osmnácté sjelo na tuto akci. A vedoucím patří obrovský dík. V době uzávěrky přihlášek jsem měl takřka pokryté náklady. Nedovedete si představit, jak nepříjemná je situace, ve které jsem byl několik let předtím. Šlo o to, že řada vedoucích si říkala: „Míra je kámoš, on nás vezme i na poslední chvíli“. Jasně, vezmu, zvlášť, když čtyři dny před akcí chybí 120.000,- Kč!!! Pak se „kámoši“ dohlásili... Že je to stresující, že to člověka znechutí a vezme chuť v této akci pokračovat, je nasnadě. Letos to byla pohoda... Až do doby, kdy začali někteří vedoucí volat s touhou odhlásit tu jedno, tu tři, tu pět dětí. Přátelé, to fakt nejde! V přihlášce je jasně napsáno, že účastnický poplatek se nevrací. Kdyby se mi odhlásilo 100 lidí po 400,- Kč, tak jsem zase v háji. Ono se to nezdá, ale vezměte si, kolik hal, lektorů, aparatur, koncertů, pořadatelů ... se musí zaplatit. To jen tak na okraj a na vysvětlení, proč jsem na některé z Vás, pokud jste mi shodou okolností během půlhodiny volali jako třetí se stejným požadavkem – vrátit vstupné – byl asi i trochu nepříjemný. Měl jsem vztek, že se pořád nalézají lidé, kteří to zkouší a zkouší a zkouší... Vždyť on se nechá ukecat!... Je z toho trochu smutno...
 
Sám na této akci nevím, kde mi hlava stojí a počítám minuty do nedělního odpoledne. I když to tak možná nevypadá, je to docela náročné. Což neznamená, že by mě pořádání takovéto akce nebavilo. Naopak. Jsou to puzzle. Tisíc drobností, které se musí zařídit, vymyslet, dovézt, objednat, obtelefonovat, zkontrolovat ... Skládají se dohromady a jaký obrázek z toho vyleze – to musíte posoudit sami. Já jsem v té době lehce mimo realitu. Kromě pár hodin na tanečním parketu a krátké popovídání v bufetu řeším v zákulisí důležité věci, aby vše fungovalo tak, jak má. Nicméně Vaše odezva byla, že akce patřila k nejlepším ročníkům, pokud to nebyl ročník vůbec nejlepší. Dokonce i od vedoucích, kteří dokáží být velmi kritičtí. Dostal jsem i řadu námětů na zlepšení. Ty se mi roztřídily do třech kategorií. Takové, které se do příštích ročníků určitě pokusím zakomponovat, pak takové, které nezakomponuji v žádném případě a nakonec takové, které si ještě rozmyslím. Děkuji Vám. Za názory kladné i ty záporné. A to i v případě, že na ně hned neodpovím a i v případě, že je nebudu akceptovat. Každý konstruktivní návrh či připomínka je pozitivní a posune mne, potažmo CSDCTS (či jinou akci) dál.
 
Blíží se nám 19.CSDCTS. To přeskočím. Blíží se nám, za necelé 2 roky 20.CSDCTS. „Docela hustý“, jak by řekly moje holčičky. Asi bych s nimi souhlasil. Kdybyste měli nějaký zajímavý nápad, čím toto setkání ozvláštnit, dejte vědět. Ale hlavně... Byli jste na CSDCTS? Byli jste na něm v Loučovicích, v Krumlově? Máte nějaké fotografie (či z Loučovic video?) Mohli byste nám je okopírovat a poslat? Přemýšlíme nad určitou „retro“ částí během 20. CSDCTS. Pokud byste byli ochotni, udělejte to, prosím, co nejdřív. Fotky třeba oscanovat, případné video poslat např. na DVD. Ještě nemáme přesnou představu, ale (i když to tak nevypadá) je nejvyšší čas se do 20.CSDCTS pustit naplno.
 
Ke druhému bodu. Čím dál víc vedoucích chápe, že nejefektivnější je uspořádat si vlastní seminář u sebe doma. K tomu pozvat pár spřátelených klubů a máte vystaráno. Program si utvoříte podle potřeb Vašich tanečníků. Nikam se se svými tanečníky nemusíte vláčet. Rodiče se mohou přijít podívat, aby zjistily, jak takový víkend vypadá, a snáze pak pustí děti na akce do jiných měst. V neděli v poledne máte volno. Navíc několik prvních seminářů (a tam, kde vidíme snahu i později) se s námi dá domluvit na honoráři od osoby. Čili pořadatel nenese riziko prodělku. A věřte, že jsou schopné kluby, které dokáží na takovýchto akcích i nějakou tu tisícovku vydělat. Jak s ní pak naloží, to už je jejich rozhodnutí.
 
Třetí bod – to je asi to, proč všichni s dětmi tancujeme. Zkrátka nás to baví, naplňuje a můžeme pozorovat vývoj dětí v kroužku. My vstupujeme do 20.sezony a za tu dobu člověk získá docela slušnou hromadu zkušeností. Přesto, když přijde puberta, dokáží holky překvapit. Ale to všichni znáte z vlastní praxe. Vedle báječných holek, které jsou ochotné se samy scházet a trénovat figury na krabičkách od sirek, které navíc mají rodiče ochotné pouštět je na všechny taneční víkendy, které jim nabídnu, mám i ty druhé. Které nevyjedou jak je rok dlouhý. Které materiály, co jim dám, odloží na poličku a ani je nenapadne se do nich kouknout. Paradoxně takové se nejvíc rozčilují a urážejí, že na pomyslném žebříčku (mám stupně oddělené podle barev) nestoupají. Tak už to v životě bývá... Ale přestáli jsme i určité, pubertou zapeklité chvíle, a já jsem nadšený. Teď mluvím o square dancingu. Stojíme na hranici, kdy nejschopnější děti jsou schopné jezdit na zahraniční akce. S nejen německými tanečníky máme za uplynulý školní rok bohaté zkušenosti. Nejprve jsme vyjeli na Evropské SD Jamboree do Chemnitz (známe ze školních škamen jako Karl-Marx-Stadt). Tam jsme celý víkend tančili se stovkami zahraničních tanečníků doslova z celého světa. Pro děti obrovská zkušenost, zúročení hromady hodin příprav. Už jenom odlišná výslovnost jednotlivých callerů je pro ně zážitkem (i přesto, že měly odtančeny hodiny a hodiny na kazety a desky s cizími callery). I tanečníci ze spřátelené skupiny Mary Lou si pochvalovali – hlavně pohodu, jakou z našich SD akcí neznají. Čeští tanečníci nejsou tak tolerantní, pořád se do dětí navážejí a dokáží docela otrávit (to pochopitelně neplatí obecně, ale stačí dva, tří, aby si člověk rozmýšlel, kam příště vyjede). Prostě pohoda, zábava a přátelství... Zanedlouho nás na klubu navštívili tanečníci z bývalého NDR z Freibergu. Byli mile překvapeni, že děti umí více než oni. A když jsme přidali tradiční country, které doposud netančili, byli nadšeni. A to natolik, že přijali pozvání na další klubový večer, který jsme pořádali během letního tanečního soustředění v Kadani. Tentokrát přijelo dokonce devět německých tanečníků. A bylo to super. Kromě toho, že jsme měli graduaci a také vyhlášení výsledků celotáborové hry s opravdovým Maxipsem Fíkem (pochází z Ahníkova, což je vesnička oddolovaná kousek od Kadaně) zažily i méně zkušené děti atmosféru opravdového square dancingu. S dospěláky, kteří se na ně usmívají, jsou laskaví a vše provází POHODA. Na závěr afterparty se vším všudy, tedy švédské stoly prohýbající se pod lavinou ňamek. Obrázky najdete ve fotogalerii. A protože děti byly nadšené, napadlo mě zavzpomínat na staré zlaté časy, kdy jsme navštívili desítky zahraničních klubů ročně, a někam vyrazit. Jitka, vedoucí Mary Lou, nebyla proti a tak jsem vyhledal nejbližší kluby. Jitka, jakožto zkušená „germanistka“, je obeslala maily a na úplný závěr srpna jsme vyrazili do nejbližších německých klubů. Skutečnost, že na hranice to z Prachatic mám sotva 40 kilometrů a na nejbližší kluby dalších dvacet, nás jen motivovala. Zmiňuji taneční skupinu Mary Lou. Protože na program Plus (třetí stupeň square dancingu) má Mary Lou jenom sedm tanečníků a Šumaváček dvě dámy, často jsme se scházeli během školního roku spolu. A společně také plánujeme další aktivity, včetně dalších zahraničních výjezdů. Za (nejen) tuto spolupráci jim patří velký dík.
 
V letech 1993 -1998 jsme často s dětmi ze Šumaváčku jezdili do zahraničí. V té době jsme v Šumaváčku měli více než čtverylku tanečníků Plusu, měli jsme box (= 2 páry) A2 (5. stupeň square dancingu) a tři z nás tančili C1, a dva jsme koketovali s C2. Jsme „našlápnutí“, že půjdeme společně s Mary Lou podobnou cestou. Podobnou v hledání krásy v zajímavých kombinacích vyšších levelů, avšak v žádném případě nechceme opustit to, co jsme poznali, tedy pohodu, radost a přátelství.
 
Naše činnost však nespočívá jenom v pravidelných čtvrtečních klubech a víkendovkách pro nejzkušenější, jak by se mohlo zdát. Většina akcí je pro všechny děti. A kde všude jsme o víkendech byli? V říjnu v Loučovicích a v Táboře, v lednu v Nové Peci a v Rožmberku, v únoru v Prachaticích, v březnu v Táboře, v dubnu v Chemnitz, Táboře, v květnu v Prachaticích a v červenci v Kadani. Je jasné, že kdo absolvoval všechny akce, musel tanečně vyrůst, i kdyby se bránil.
 
No a mezi poslední bod, velmi zajímavých aktivit patří moje spolupráce s Martinem Žákem. Krásně se nám rozběhly výchovné koncerty pro školy. Kromě pořadu „Když osadník zpívá“ vymyslel Martin pro školy, které nás chtějí po roce znova vidět, nový program s názvem „Než se roztočil gramofon“. Byly to desítky koncertů, pro mne představovaly velmi příjemné zpestření mého lektorského stereotypu. A určitě se musím zmínit i o pořadu „Jak vypřáhnout mezka“. Je mi velkou ctí, že mohu na tomto pořadu spolupracovat jak s Martinem, tak s Miloněm Čepelkou z divadla Járy Cimrmana. Kdybyste nás chtěli vidět v akci, přijeďte třeba 28.11. do Velešína nebo 29.11. do Prachatic.
 
Dnes, kdy dopisuji tento článek je 11.9.2008. Naše taneční sezona je v plném proudu, do Šumaváčku chodí 16 dětí, máme za sebou druhou schůzku. Nováčci již reagují na Grand Square, Ladis Chain, Four Ladies Chain, Dosado, Circle a Star. Je fajn, že přišli a že jsou to relativně velké děti – druháčci a třeťáčci. Ti už mívají orientaci i hlavičky na příjímání anglických slovíček.
 
Přeji Vám, až budete za rok rekapitulovat a ohlížet se za uplynulou sezonou, abyste v tom ohlédnutí viděli více úspěchů než neúspěchů, abyste měli dobrý pocit z toho, jak jste tančili, jak jste si na tanečních parketech užívali.
 
Na setkání na tanečním parketu se těší
 
                      Váš Míra Procházka
 
TOPlist