Milí čtenáři! Je to trochu paradox - čím více akcí pořádáme, tím méně se jich objevuje zde. Je to tím, že pořádání akcí zabírá čím dál, tím více času a já zkrátka nestíhám. Postupně sem však všechny aktivity doplním zpětně. Děkuji za pochopení. Míra Procházka.

 

Výlet do Salzburku 19.8.2017

 

Jet či nejet letos do Salzburku. To byla otázka, kterou jsem si kladl před rokem a kladl jsem si ji i letos. Jelikož Elisabeth a Ulrika z pořádajícího klubu přijely (konečně) na naší akci, rád bych jim jejich návštěvu oplatil (byť jsem u nich byl asi dvanáctkrát, jak jsem po návratu při letmém nahlédnutí do kronik v hodině duchů - čili bez záruky - zjistil). Nicméně - některé tanečnice Šumaváčku by jely, navíc jsem měl chuť procvičit si i nižší levely, načerpat inspiraci pro callerskou práci, k tomu nutnost rozšířit v dostupném zahraničním okolí flyery (letáčky) na naše akce a hlavně zoufalá nutnost koupit si košili. Nebo raději dvě. Hvězdou akce měl být švédský caller Svante Jordeskog. A tak jsme vyjeli. Koupil jsem dvě košile, nacpal tanečníkům přes osmdesát letáků (uvidíme, kolik jich přijede), zatancoval si od Ms po A1 a užil si to - Svante byl skvělý. 

 

 

Poslední kroužek školního roku 2016/2017

Bylo to příjemné. Bylo to milé. Bylo to fajn. Řeč je o pomalu končícím školním roce  2016/2017. Uplynul rok bez náročného square dancingu (na čtvrtečních schůzkách - na akcích, ať už námi pořádaných či námi navštěvovaných samozřejmě byl a užívali jsme si ho plnými doušky, ať již v roli tanečníků či callerů), uplynul rok bez řešení pubertálních problémů, uplynul rok, kdy jen část dětí z klubu jezdila na akce. Čili by se dalo říci – či v tomto případě přesněji napsat – uplynul odpočinkový rok. Uplynul rok, kdy se téměř kompletně obměnila členská základna. A2 tanečnice zůstaly jen jako externistky docházející na víkendové akce, základ klubu spočívá v menších dětech, okolo první, druhé, třídy. Až na výjimky, jako je Kuba, který pravidelně chodil na čtvrteční schůzky v roli „Angel“, tedy pomocníka slabším a začínajícím, za což mu patří velká pochvala a ještě větší dík!!!

 

Poslední kroužek byl pochopitelně o něco slavnostnější, než všechny předchozí. Děti dostaly vysvědčení a také upomínkové předměty na památku na uplynulý školní rok, některé naopak přinesly dárečky na památku mně. Bylo to milé a už se těším na nový školní rok. 

Jeden z posledních tanečků školního roku.

I na posledním kroužku děti callerovaly. Pohled na formace zvenčí jim rozvíjí prostorovou představivost a orientaci.

 

Kromě vysvědčení děti dostaly i zrcátka s motivem CSDCTS a také "placky" s nejrůznějšími šumaváčkovými motivy.

Výlet do Salzburku 20.8.2016

Jet či nejet letos do Salzburku. To byla otázka, která mi ležela v hlavě delší dobu. Nakonec jsem usoudil, že ano. Klárka byla v Rakousku, Sabča na táboře, Jolanka se ten víkend vracela z dovolené, Hanička se vůbec neozvala a tak jsme nakonec jeli jenom s Jitkou. Jelikož páteční program nás nějak extra neuchvátil, rozhodli jsme se pojmout tuto akci letos jako jednodenní. Vyjeli jsme v sobotu v sedm ráno a kolem půl jedenácté už jsme byli na místě. James Wyatt jako hlavní caller začal blokem A1 a A2. Po pěti minutách vypli proud. Chvíli calleroval bez aparatury a bez hudby, pak jsme ještě chvíli stáli. V okamžiku, kdy začali tanečníci odcházet z parketu, se rozsvítilo a tančilo se dál.

Z parketu jsme neodcházeli. To už se mi nestalo hodně dlouho, abych tančil tři a půl hodiny v jednom kuse. Ale jeho výkony byly tak úžasné, že by nám bylo líto přijít byť jen o jeden tip. V pauze mezi nimi jsme si na střídačku doběhli jenom k židli, kde jsme měli lahve s vodou a hned zase zpátky na parket. Moc pěkné.

Po bloku A1 a A2 se začal na Ms a Plusu střídat s Walterem Stupnikem, kterého známe již z loňska, a který je také úžasný.

Já už toho moc nenatancoval, zato Jitku tahali tanečníci na parket pořád. Koupila si fungl novou sukýnku, tak si ji pořádně užila. Nakonec už nemohla, tak jsme odjížděli o půl hodiny dřív, okolo půl desáté. Po krátkém bloudění ve Welsu, tentokrát plném objížděk, se ptám dvakrát na cestu a pak už nás cedule spolehlivě vedou na Linz. Byla to krásná tečka za školním rokem 2015/2016.

 

Výlet do Bratislavy 29.4. - 1.5.2016

 

„No sláva!“ To bylo moje první, když se alespoň dvě tanečnice Šumaváčku přihlásily do Bratislavy. Jolanka jako první a hned po ní Klárka. Líto je mi Jitky, která by jela ráda, ale v pondělí po akci dělá opět maturitu a tak stejně jako loni nejede. Vyjíždíme opět v děsnou hodinu, v 5.45 z Loučovic, o chvíli později už zastavujeme na Hrudkově, abychom nabrali Jolanku.

Po dalších několika minutách překračujeme státní hranici a za pár okamžiků se při sjezdu k Leonfeldenu kocháme neskutečnými výhledy na právě se probouzející alpské masívy. Dokonale prokreslené, již dlouho jsem je takto neviděl. I holkám se líbí, je to vskutku nevšední zážitek.

Lincem projíždíme bez větších problémů, po dálnici cesta ubíhá svižně – jen si musím hlídat poměr mezi rychlostí a spotřebou, abych nemusel tankovat v Rakousku a dojeli jsme až do Bratislavy. U Vídně nás čeká zácpa před bouračkou. Když vidím hasiče, kteří nás teprve předjíždějí, mám obavy z dlouhého čekání během vyprošťování aut, ale opak je pravdou – jen hasiči dorazí, kolony se rozjedou a my pokračujeme až do Bratislavy. Našel jsem variantu, kdy nemusím kupovat dálniční známku a tak přes Jarovce dojíždíme až do Bratislavy. Chci koupit plyn u pumpy, která ho má podle www stránek  prodávat, ale baba u pokladny  (omlouvám se za ten výraz, ale vzhledem k její nepříjemnosti je to ještě eufemismus) mě odkazuje na pumpu na protější straně silnice. Jenže dvojitá plná čára a policejní hlídka na dohled mě nenechají čtyřproudovku přejet a tak musíme dál. Potkáváme další Slovnafťáckou pumpu, kde měli plyn prodávat, ale prý už plyn zrušili. Nicméně mi ochotný prodavač potvrzuje, že moje další vyhlédnutá pumpa, kousek před mostem SNP plyn stále prodává. Povede se nám otočit se podle předpisů a jedeme zpět. Nedá mi to a zastavuji u Slovnaftu, kde podle baby od naproti mají plyn prodávat. „Je úplně blbá!“ nebo něco podobného pravil prodavač, když jsem se ho ptal, zda skutečně LPG prodávají. „Máme jen dvou a desetikilové bomby propan butanu, LPG nevedeme.“

A tak vyrážíme na další mnou naplánovanou pumpu. Po Panonské cestě, poté co podjedeme Rusoveckou cestu, se máme dát doprava. V protisměru při tom míjíme Lukoil, kde plyn také prodávají, jen se k němu přes středové zábradlí nedostaneme. Zatímco dosud jsme jeli přesně podle map uložených v mé hlavě, nyní musím improvizovat. Povedlo se mi minout odbočku za podjezdem, byla blíž, než jsem čekal. Sjíždíme o sjezd dál, poslední, abychom se nedostali do centra. U OMV si nabídky LPG všimnu, až když míjíme pumpu, ale to mě až tak netrápí, jako dvouproudé silnice oddělené středovým zábradlím a navíc hrozící nájezdem na placenou dálnici, což bych fakt nerad. Odbočujeme doprava, systém jednosměrek nás vede jakýmsi městským blokem, GPS nemaje řídím se jen podle Slunce (to není nadsázka, doopravdy), abych si udržel povědomost o tom, kde jsme – a za pár chvil jsme na křižovatce, odkud vidím na původně plánovanou pumpu u Rusovecké cesty. Myslel jsem, že jsme víc severněji, a tak mě tato skutečnost potěší. Ventil nádrže nechce s pumpou kamarádit a tak ho musím uchlácholit houpáním celého auta, které jednak uvolní přístup plynu, jednak pobaví holky, které se mi snaží pomoci a přidávají se z vnitřku vozu ve snaze najít rezonanční kmitočet (což asi netušily – pro ně to bylo houpání).

Za pár okamžiků už zastavujeme u školy, kde se celá akce bude odehrávat. Jdu prozkoumat, jestli už je možné jít do školy či alespoň zajet na parkoviště. Vzhledem k tomu, že na školním dvoře nikdo neparkuje a ani žádný organizátor se v blízkosti nepohybuje a navíc ve škole probíhá výuka, je mi jasné, že jsou na tom pořadatelé stejně blbě, jako já v Táboře, že je do školy pustí až po skončení výuky. „Mohu vám nějak poradit?“, ptá se mne pán odpočívající před vchodem tanečního studia, pro které má pronajaté prostory v místní škole, když mne vidí, jak rozpačitě chodím od dvora ke vchodu a zpět. „Koukám, jestli se dá zaparkovat na dvoře – přijeli jsme na square dance akci!“, povídám. „Áno, ale to je až zajtra!“, on na to, „majú u mňa zamluvené haly“. Trošku mě to znejistí, ale nedbám. Potěší mě, když mi během rozhovoru sdělí, že parkoviště před školou je sledováno kamerami. Tak snad nás nevykradou. 

Odjíždíme autobusem MHD do centra. Tentokrát chci více čas věnovat tancování a méně turistice a poznávání. Čili pro památky je vyhrazen jen pátek. První zastávka patří Dómu Sv.Martina. úchvatná katedrála, kde jsem vždy unesen její mohutností. Přišli jsme chvíli před mší. Jen mě překvapilo, že jsme nikde nenašli informace o historii katedrály, krypt a podobně. Tak jsem holkám musel vyprávět jen to, co jsem si chabě pamatoval ze samostudia (o hřbitůvku v okolí, o Bernolákovi a podobně). Když jsme vyšli ven, zrovna zvonili poledne. Zvuk mnoha zvonů se odrážel i od protějších budov a poslech byl kvadrofonní. Úžasný zážitek.

Poté jsme se historickými uličkami dostali k Michalské bráně. Velmi milá paní pokladní nám prodala vstupenky, když jsem se ptal na pohledy, ukázala nám Michalskou bránu a také kaštieľ v Rusovciach. Vyprávěla, jak je to krásné – byla překvapená, když jsem jí sdělil, že jsem v něm několikrát přespával, u strýce, ještě v době, kdy dirigoval sbor SĽUKu. Prošli jsme si centrum, holky si koupily nějaké drobnůstky v suvenýrech. Jolanka projevila zájem přejít opět po roce most přes Dunaj, docela nadšeně jsem souhlasil. Měli jsme dost času. Opět silný zážitek – mohutná, obrovská řeka. Zvlášť u mne vyvolávala vzpomínky na plavby na gumových člunech o pěkných pár set kilometrů dál, v rumunské Dunajské deltě, kam jsme s kamarády ještě za minulého režimu jezdili…

Po návratu k autu mám radost, že nám ho nevykradli. Přeparkujeme a jsem rád, že nás nechali ubytovat se dřív, než začala registrace. Pořadatelé jsou velmi vstřícní, milí, ochotní, dělají, co mohou. Klobouk dolů před jejich asertivitou, ochotou, flexibilitou, profesionalitou.

Ubytujeme se a začíná se tančit. Hodně jsem zvažoval, jestli do Bratislavy vyjet nebo ne, ve středu před odjezdem jsem měl teplotu, ale nechtěl jsem holkám, které se těšily, zkazit radost a tak jsem akci nezrušil. Nicméně jsem rozhodnutý se šetřit, aby mě viróza nepoložila. A tak na rozdíl od holek chodím jen na některé bloky. Hlavně na A2. Holky tančí téměř vše, co hala A1/A2 nabízí. A jde jim to skvěle. Již v pátek je řada lidí chválí, chodí za nimi i za mnou. Je prý vidět moje škola. Samozřejmě, že to potěší.  „Ony nejen, že mi pomáhají a vedou mě správným směrem, ale ještě mi při tom odříkávají definici figury, abych věděla, kde zrovna jsem!“, pravila mi nevěřícně jedna tanečnice. Když měl blok Slamák s Jirkou, šly holky na chvíli na Ms. Ten pochopitelně odtančily excelentně, a když se jich kdosi ptal, jestli už dělají Plus, odvětily, že A2 – dotyčný (který již tančí řadu let Ms) zůstal docela paf. Zkrátka jsem měl z holek radost.

Na afterparty jsme chvíli seděli s „Blonďákem“, čili Jardou Korcem, který se po mnohaleté přestávce vrátil nejen na taneční parket, ale i za callerský mikrofon a také s Lubošem Dvořákem. Bylo to příjemné, lehce nostalgické posezení.

Afterparty v sobotu bylo laděné do slovenského folkloru.

Úžasné dorty ve tvaru houslí či pastviny s bačovským kloboukem, škvarky, pečené maso, nadívané sele, mísy se sýry… opět se to pořadatelům vydařilo na jedničku. Pastva pro oko i pro mlsné jazýčky.

Víkendové soustředění 12.-14.2.2016

Bylo to příjemné – to bylo hlavní téma mých myšlenek po návratu z víkendové akce, kde jsem vyučoval A1. Obdivoval jsem zúčastněné, že zvládali intenzitu a tempo výuky. A zvládali naprosto skvěle. Naše holky, které se akce také zúčastnily, aby doplnily čtverylku a aby si zopakovaly figury z A2 a celočtverylkové figury z A1 měly pohodu – mohly se prostřídat a odpočinout si. Ale tanečníci a tanečnice dorazivší z Přerova, Prahy, Bratislavy i z blízké Hluboké či Týna to měli horší – nevynechali ani jeden taneční blok, aby jim neuteklo nic podstatného. A tak hodinová pauza na oběd a na večeři, k tomu pár minut na občasné kafe byly jediné chvíle, kdy si mohli vydechnout.

Pro tanečnice Šumaváčku tato akce měla bezesporu také velký přínos. I když jim to obecně docela pěkně šlapalo, občas, hlavně u čtverylkových figur tápaly. A když přišla řeč na kombinace quarter / three quarter thru společně s quarter topy – měly jejich hlavičky co dělat. Na klubu tancujeme „áčko“ v boxu a pak ve čtverylce orientace občas zazlobí.

Byla to skvělá a důležitá akce. Pořádně jsme si zopakovali A1, prošli jsme si čtverylkové figury z A2, abychom si je připomněli. Důkladně zopakovat a prochodit A1 (a pochopitelně i všechny předchozí levely) je nezbytné pro kvalitní zvládnutí A2. A to tato akce splnila beze zbytku.

Klubová návštěva v Třeboni 17.1.2016

Naše spolupráce s třeboňským klubem Dancing Carps pokračuje i v tomto roce a tak když tanečníci z Třeboně byli včera ve Vyšším Brodě, aby nám doplnili čtverylku na áčko, my k nim na oplátku jedeme o den později na Basic. Ze Šumaváčku jede Kája, Amálka a Kuba - zaslouží si velkou pochvalu, lehce si prošli již všechny figury z Basicu. Teď už jenom aby si je v hlavách udrželi.

Klubová návštěva v německém Pasově, výlet na Rabí a Svatobor 14.7.2015

Odolával jsem. Docela dlouho. Na jednu stranu jsem cítil, že už je potřeba holky trochu víc motivovat, aby viděly, že square dancing není jen o šrocení se definic a tancování na kroužku (nic proti tomu, ale vidět pořád ty samé tváře, poslouchat jednoho a toho samého callera může unavit). A tak když jsem během prvního týdne letního soustředění viděl, s jakou vervou se vrhají do nových figur, jak nadšeně hltají definice z A2, bylo mi jasné, že už jsou zralé na opravdickou klubovou návštěvu. 6. července tedy píši email do Pasova, abych se ujistil, že údaje v adresáři platí. Druhý den mi přijde kladná odpověď a tak narychlo dokončuji program výletu, o kterém přemýšlím již pár týdnů. Nedělám si iluze, že nás pojede hodně – je to již den po skončení soustředění a holky jistě budou mít jiný prázdninový program. Jenže – světe div se! V úterý 14. 7. jedou skoro všichni, je nás celá čtverylka! Poprvé za dvacet šest let, co Šumaváček tancuje, nás vyjíždí na klubovou návštěvu osm. Nezpestřit si cestu výletem by byla škoda. A tak naše první kroky (no spíše otočky koleček u mého Mercedesu) míří na hrad Rabí. Moc se nám tam líbí, od minule (jedu tam již asi po deváté) se opět malinko změnily prohlídkové trasy. To, že občas zaprší nám zas tak moc nevadí. Prší vždy, jen když máme možnost schovat se pod branou nebo pod deštníkem. Teda kromě první brány – chci si našroubovat na foťák předsádku, tak se schovám do brány asi dva metry široké, ta by mě měla spolehlivě ochránit před všetečnými dešťovými kapkami. Jaké je moje překvapení, když na mne pod klenbou stále prší. Nechápavě zvednu hlavu a… „No ty vole, tam není střecha!“, vyklouzne mi bezděky, ačkoliv se podobným výrazům před dětmi obvykle vyhýbám. Tento fakt svědčí o mém nemalém překvapení, když zjistím, že na začátku je jedna relativně tenká zeď, na konci druhá a klenba byla jen domnělá, vybájená v mých představách. Absolvujeme vše, co Rabí nabízí. Prohlídkovou trasu paláce, trasu na věž, sklepení, nádvoří i konírnu. Jsme spokojení.

 

 

 

 

 

 

 

Odjíždíme do Sušice. Když vidím děsnou mlhu, zastavuji a oznamuji osazenstvu mikrobusu, že není vyloučena změna programu. Až přijedeme na rozhlednu Svatobor, pustíme se do hledání kešek a třeba se mezitím vyjasní. Jitka E. však celou dobu vysílá svá přání na zlepšení počasí a tak než dojedeme na Svatobor, svítí nám sluníčko. Čili si prohlédneme rozhlednu, kocháme se výhledy na všechny strany a jsme rádi, že je rozhledna krytá. Vichr, který burácí všude okolo, by nás nenechal tak dlouho si užívat dalekých rozhledů. Obě kešky pak odlovíme během chviličky. 

 

A přichází čas odjet do Pasova. Ještě pod rozhlednou se převlékám do tanečních kalhot a přezouvám do polobotek. Do Pasova přijíždíme krátce po šesté a bez problémů nalézáme pivovar, kde se má tančit. Jsem při vrozené skromnosti náležitě pyšný na své šoférské a navigační schopnosti i na to, jak jsem si nachystal mapuJ. Na parkovišti však marně hledáme č.p. 7, zato lahodně voní sladové výpary, které pivovar vypouští. Některým se moc líbí (zhruba dvěma třetinám z nás) a užívají si je plnými doušky, jiní právě naopak. Jdu se porozhlédnout po okolí. Nalézám restauraci, dotazuji se servírky v dirndlu (vždycky se mi dirndl na slečnách i paních děsně líbil, jeví se mi býti oděvem velmi půvabným). Ta mi s tácem v ruce, na němž se tetelí již na první (a bohužel také na poslední) pohled sklenice se zajímavým pitím, ukazuje správnou budovu. Pitím mně dnes zapovězeným – na square se pivko nesmí a navíc řídím. Přeparkujeme a než přijedou první tanečníci z místního klubu, jsme někteří již převlečení. Někteří ne, ale nevadí, ony nás doženou. 

 

Mezi tím se zdravím s místním callerem. Všichni jsou velmi přátelští a komunikativní, používají příjemnou formu angličtiny, která mi nedělá problémy a tak si s nimi i pěkně popovídáme. Ze sálu jsme v šoku. Sochy, reliéfy, výzdoba jak na zámku. Neuvěřitelné prostředí. Zrovna před dvěma dny jsme se bavili s Medvědem o tom, jak je trapné zvát tanečníky z Německa na naše akce probíhající v tělocvičnách, když oba dobře víme, v jak kulturním prostředí tančí oni, ale tohle mi vážně vyrazilo dech. Tančí se Ms a Plus, ten se vyučuje. Místní tanečníci jsou překvapení, jak jsou naše děti skvělé. Tanečník Manfred, který byl před třemi dny u nás na klubu, ostatním říká, že děti tancují A1 a učí se A2. Pasovští jsou z toho docela paf. Je nás osm, tak dostáváme putovní vlajku – tedy v tomto případě dřevěnou placku, na které je kovový vlk – znak klubu. Budou-li ji chtít zpět, musí si pro ni přijet opět nejméně v počtu jedné čtverylky. Mimochodem – je to po 26 odtančených sezónách poprvé, kdy nás na klubovou návštěvu, jela celá čtverylka.

Je připravené i afterparty, pro děti džus, pro dospělé neřidiče sekt. K tomu pomazánky na chlebíčky. V půl desáté jsme již u auta, pomalu se chystáme k odjezdu. 

 

 

 

 

 

Za dvě hodiny a kousek jsme v Loučovicích, vypouštíme Sabču, Klárku, Jitku a Péťu a o pár minut později se už na Hrudkově radujeme ze 4 velkých a 6 malinkatých divočáků, kteří nám dlouhé vteřiny pózovaly před reflektory auta. Nakonec odvážíme Jitku a pak už hajdy do peřin.

Byl to krásný večer. Holky si ho užily na sto procent, básnily o něm celou cestu domů. Myslím, že jako úvod do skvělého světa square dancingu po jejich graduaci jsme si nemohli přát nic lepšího… 

 

 

 

Závěr letního tanečního soustředění a následný výlet do Rakouska na Alpenblick a Moldaublick 13.7.2015

Den třináctý – pondělí

Pokud Vám přijde zvláštní, že píši o třináctém dnu, pak vězte, že se jedná o třináctý den letního tanečního soustředění, které tímto dnem končí. A protože tento den patřil hlavně balení a pak zajímavému výletu již mimo program soustředění, předsouvám ho před informace o téměř dvou týdnech tancování (informace na těchto stránkách jsou řazeny chronologicky a to od nejmladších a protože soustředění je starší, než níže popsaný výlet, čtete si zde právě o něm. 

„Nadešel asi poslední den…“, zpívá se v jedné písničce, která mě oslovila již před čtvrt stoletím. Vždy mi zněla v uších, když skončila nějaká akce a já zůstal v kulturáku sám. Kontrast smíchu, výskotu, taneční country hudby s náhle nastalým tichem, když odjely poslední tanečnice, se s melancholickými tóny této písničky krásně doplňoval – vždy jsem si sedl na jeviště nebo stoupl na balkón a vychutnával okamžiky smutné samoty. V duchu si znovu přehrával nejkrásnější chvíle akce, vzpomínal a rekapituloval. Nejsilnější emoce samozřejmě bývaly po několikatýdenních letních soustředění. Dnes už to tak neprožívám – nějak není čas na rozjímání. Člověk zabalí a chvátá domů, protože má řadu dalších povinností. A navíc jsem se naučil těšit se na to, co přijde za pár dní a netesknit nad tím krásným, co právě uplynulo. A tak když nadešel poslední den letošního soustředění, my měli za sebou třináct protančených a provýletovaných dní, hodinu po poledni jsme měli nejen odtancované poslední série, ale i sbalené věci v kulturáku a mohli jsme jít domů, neudělali jsme to. Sedáme do auta a vyrážíme na bonusový výlet. Rozhledny Alpenblick a Moldaublick. Nejsou až tak daleko – byť se na ně jede přes hodinu, ale holky na nich ještě nikdy nebyly. Jsem zvědav, jak se zase změnily zákazy vjezdu na pravém břehu Lipna. Tušení mě nezklamalo. Tam, kde se minule (ono už to je pár let) dalo bez problémů projet, je zákaz. A tak musíme do Rakouska dřív, než jsme chtěli, zajedeme si pěkných pár kilometrů. Absolvujeme ještě další objížďku (tentokrát v Rakousku), no a najednou jsme tam. Na Moldaublicku už jsme s Milčou byli. Již tehdy jsem si říkal, že sem vezmu děti ze Šumaváčku. Je to taková skoro profesionální deformace – analyzovat při návštěvě čehokoli vhodnost návštěvy pro děti. Kovová rozhledna se v poryvech větru krásně kývá, přes schody je vidět dolů, nějak mi to tentokrát nedělá dobře. Ale výhledy jsou úžasné. Obrovská část Šumavy, Lipenské jezero, Sternstein, Hvězdná, Kleť… vše jak na dlani. 

 

 

 

 

Když se dost vynadíváme, jdeme lovit první kešku. Jako každoročně Péťa přivezl GPS a hledáme poklady v rámci hry geocaching. Máme s sebou i babičku, která nám pomáhala s pořádáním akce, a tu cesta za šipkou a ubíhající metry tak zaujala, že neváhá i utíkat. Kešku objevujeme v důmyslně přeříznutém a opětovně sestaveném kůlu. 

Poté přejíždíme na rozhlednu Alpenblick. Jak již název napovídá, měly by být vidět Alpy, ale viditelnost nad Dunajem není taková, aby nám tento zážitek dovolila. I přesto si užíváme výhledů na rakouskou a bavorskou část Šumavy. Dřevěná rozhledna mi je mnohem sympatičtější, než její kovová sestřička Moldaublick. I zde odlovíme kešku a pak už šup domů. Jelikož vezeme Jitku do Mnichovic, rozhodnu se vzít to kratší cestou z Výtoně přes Kapličky. No to jsem si dal! Cesta, ještě předloni celkem solidní, je dnes neskutečně zhuntovaná, pravděpodobně od těžké lesní techniky. Většinu cesty jedeme na jedničku, zhruba desetikilometrovou rychlostí.

 

 

Letní taneční soustředění Loučovice 1.-13.7.2015

Den první – středa

Rok s rokem se sešel a my máme opět letní taneční soustředění. Již dva dny pře tím jsem vozil do kulturáku spousty věcí, které jsem považoval za nezbytné (a nakonec se nezbytnými ukázaly). Mimochodem – každý den se během soustředění rozmnožily přivezené věci o několik kilogramů až desítek kilogramů, takže když jsme po dvou týdnech končili, byl jsem rád, že mi Péťa pomohl dvě plná Vita vynosit a odtahat.

Letos jsem si jeho pořádání poněkud zkomplikoval. Chtěl jsem vyjít vstříc i několika dalším souborům, které však do poslední chvíle nevěděly, jestli budou moci přijet či nikoli a tak jsem vymyslel variantu v Brodě a v Loučovicích.  To jsou dvě. Jenže pro každou z nich variantu s ubytováním nebo bez něho. To už jsou čtyři. Pro každou z nich variantu se zajištěnou stravou 6x denně a se zdravotnicí nebo bez. Najednou jsme na osmi různých variantách. Pro začátečníky nebo pokročilé nebo pro obojí. A ejhle – už máme dvacet čtyři variant. S jedním callerem nebo se dvěma – a jsme na osmačtyřiceti. A pro každou variantu s víkendovým Special Dance s callerem Davidem Dvořákem – no ať počítám, jak počítám, vychází mi devadesát šest variant. A to se nepouštím do variant ohledně levelů, ohledně toho, zda udělat Special Dance výhradně na SD nebo jen na LD nebo na kombinaci obou tanečních směrů – kdo ovládá jednoduchou středoškolskou kombinatoriku, snadno dospěje k děsným cifrám… Ta matematika je nekompromisní potvora… Jenže nejde jen o počet variant – ono pro každou z nich je potřeba zajistit jiný prostor, jiné lidi na zajištění akce, ubytování pro ně, udělat kalkulaci (protože se těm lidem platí byť malá, ale přece mzda, strava, ubytování), pro lektory je potřeba zajistit luxusnější ubytování a to dostatečně dlouho dopředu, vymyslet program tak, aby se účastníkům líbil, vymyslet výlety, protože některé z nich nejsou levné, domluvit jejich absolvování sponzorsky letos jsem obeslal okolo 60 institucí emaily se žádostí o bezplatný vstup a vyšly mi vstříc tři), zkrátka není to tak, že bych si na konci května řekl: „Uděláme soustředění!“, a ono by jak mávnutím kouzelného proutku vzniklo. Příprava trvá přibližně od prosince, nejpozději ledna. Nakonec jsem vyselektoval varianty vhodné od nemožných s možností určité improvizace podle přihlášených a jelikož o původní variantu s veškerým komfortem, zdravotnicí, stravou 6x denně nebyl po uzávěrce přihlášek zájem, zrealizovali jsme variantu B a to již potřetí formou příměstského tábora v Loučovicích v kulturním domě. Stejně jsme v letáčku museli zcela nekompromisně nastavit termín uzávěrky a po něm odvolat všechny předběžně domluvené spolupracovníky. Sice se pár lidí po uzávěrce přihlášek ještě ozvalo, ale měli smůlu. Úderem půlnoci po uzávěrce přihlášek jsem odvolal vše, co nevyužijeme definitivně vykrystalizovala varianta Loučovice a kvůli opozdilcům jsem nehodlal odvolávat, co jsem odvolal. A bylo to dobře. S odstupem dvou týdnů, kdy píši tyto řádky, mohu říct, že šlo o nejlepší soustředění za posledních nejméně pět let, ale spíše ještě o mnoho déle. Takže i nemalé dumání o tom, co a jak zařídit, se vyplatilo.

Jsem zvědav, kolik se nás sejde. Ve čtvrtek, na posledním kroužku, těsně před soustředěním, se dozvídám od Jany, že zůstane jen tři dny. Pak prý jede na jiný tábor. Docela mi to způsobí problémy. Protože už dva měsíce mám sponzorsky nasmlouvané některé vstupy při výletech na přesný maximální počet účastníků, udělal jsem stop stav a již nikoho dalšího nebral. Kdybych to věděl dřív, mohl jsem vzít někoho, kdo se chtěl ještě později dohlásit, ale musel jsem ho odmítnout. Takhle bude chybět tanečník do formace. Na posledním jednodenním SD tancování o dva dny později mi Sabča oznamuje, že přijede od dědy až na druhý týden. „Tak to to můžeme rovnou zabalit!“, říkám si. Jednak nedáme dohromady ani čtverylku na country, jednak jí bude chybět to, co se procvičí z A1 a doučí z A2 zkušenější holky a až přijede, nebude tušit, kudy kam a bude slušně zdržovat ostatní. Ať už si to zařídila jakkoli, ve středu ráno přišla a jsem za to rád. A myslím, že ona po těch dvou týdnech také byla ráda, že s námi strávila celé dva týdny.

Hned od prvního dne tančíme. Aby pro děti nebylo celodenní tancování příliš velkým šokem, zpestříme si odpoledne výletem podle řeky pod Čertovu stěnu. Přijdou na jiné myšlenky, vyblbnou se, zrelaxují a o to lépe se odpoledne a večer tančí. V této chvíli ještě netuším ani já, ani děti, jak dalece se posunou, jak nesmírně efektivní toto soustředění bude.

 

 

 

Den druhý – čtvrtek

Po včerejším báječném rozjezdu od rána tančíme. Ani nevím jak, dostali jsme se během povídání na téma bizoni a na sobotní výlet, kdy za nimi plánujeme výpravu na farmu v Lachovicích. „Já ještě bizona neviděla!“, praví jedna. „Já také ne, jen na obrázku!“, opáčí druhá. „Já ani na obrázku.“, nechala se slyšet třetí. A tak než se nadějeme, sedíme u papírů a pastelek a každý maluje bizona tak, jak ho zná nebo jak si ho představuje. Ještě je mám schovanéJ.

 

Po obědě se jedeme podívat na Čertovu stěnu, tentokrát shora. Zatímco některé děti tam byly již několikrát, jiné mají premiéru. Postupně je beru po jedné až na nejzazší vyhlídku, ostatní zatím mohou luštit otázky v jednom z prvních kvízů.

 

 

 

 

 

 

Den třetí – pátek

Sejdeme se v kulturáku, ale jen proto, abychom vzápětí odjeli na Lipno. Protože je nás hodně, musím se dvakrát otočit. Stejně jako loni nám společnost Rosenberger Lipno Line poskytla bezplatné palubní lístky a tak si užijeme plavbu největší lodí provozovanou na Lipně. Ti, kteří s námi byli na soustředění loni, se těší, ti, pro něž bude dnešní plavba premiérou, se těší také, ale zatím neví, co mají očekávat. Po loňských zkušenostech, kdy bylo horší, byť slunečné počasí a kdy nám bylo chvílemi chladno, nabádám děti, aby si s sebou vzaly teplé oblečení. Zbytečně. Sluníčko se snaží ukázat všem, že je léto a ono že je jeho plnohodnotnou součástí. Je nám příjemně a plavba po velkém okruhu nám rychle a příjemně uteče.

 

 

 

Vzhledem k vedru měním návratový program a místo plánované pěší cesty se odvozíme do kulturáku autem. Před tím ještě nezbytné povídání o technických zajímavostech elektrárny (některé děti opět netuší, proč Loučovicemi teče tak málo vody a z Brodu už tak hodně a podobně). Společná fotka u oběžného kola turbíny a pak už vzhůru na oběd, do Jednoty pro nanuka a po něm na taneční parket. 

Den čtvrtý – sobota

Dalšími sponzory, kteří podpořili naše letní soustředění, byly firmy Stezka korunami stromů a Lipno servis. Díky nim jsme získali bezplatnou jízdu lanovkou na Stezku v korunách stromů na Lipně a bezplatný vstup na ni. Pan inženýr Petr Dušek, který nám vše zařídil a jemuž patří největší dík, nám nechal na recepci jízdenky na lanovku. Děti problém neměly. I ty nejméně zkušené již touto lanovkou alespoň jednou jely. Ne tak já. Nevnímal jsem přesně, co si pánové obsluhující lanovku povídali, ale vím, že jsem působil tak rozpačitým dojmem, že ji kvůli mně na chvíli připozastavili (díky jim za to – když jsem poprvé spadnul z lanovky, bylo to v Krkonoších, jel jsem na sjezdovce na běžkách a bylo to na takové té lanovce, co se strká podivné kolo mezi nohy – kochal jsem se nádhernými výhledy, a už to bylo – talíř mizel v nenávratnu - pak stačilo jen počkat na další letící talíř, chytit se ho a pevně se držet, vyvezl mě až nahoru). No co, nikdo učený z nebe nespadl. Hlavně, že nespadnu z lanovky. Bylo to krásné. Bezděky vzpomínám, jak jsme před skoro třiceti roky na druhém svahu kopce, směrem na Kyselov ochutnávali kouzlo paraglidingu. Jenže to měl člověk vše ve svých rukách, s padákem ho pojil nejeden provázek, zatímco dneska mě u nosného lana drží jedna pochybná tyčka. Brrr. (Ale krásné Brrr!!!) A tak stejné pocity jako mají holky na lavičce za námi, když se lanovka kvůli vykládání kol zastaví a sedačky se rozhoupou, mám i já. Zatímco za mnou se ozývá hlasité uááááá!!!!, já se spokojím s polotichým huůúůúuů. „Drž se!!!!“, napomínám Káju sedící mezi mnou a Milčou, při jejím sebemenším pohybu (evidentně má s touto sedačkou mnohem víc zkušeností, ale jeden nikdy neví). Fakt jsme si to užili a už teď se těším na adrenalin při zpáteční cestě. 

 

Když už máme pevnou půdu pod nohama, míří naše kroky k mapě. Jen tak pro radost dávám holkám hledat jednotlivé zeměpisné názvy. Baví je to (stejně jako vždycky) a tak se u mapy chvíli zasekneme.  Je to krásné, nikam nechvátat a užívat si práci s dětmi. Vychutnat si tu radost. Jsem rád, že mě kvůli tělocviku nevzali na „pedák“ (soudružka profesorka bazírovala při přijímačkách na plavání a koze – je teda pravda, že jsem se příliš nevycajchnoval) a nemusím se těšit na prázdniny jako většina kantorů, že si odpočinou od dětí, ale mohu se těšit na prázdniny, že si s nimi užiji to, nač během krátkých víkendových akcí či během pravidelných každotýdenních schůzek, není čas.

 

Jdeme na Stezku. U pokladny o nás vědí. Je příjemné, že nemusíme vysvětlovat, kdo jsme, co jsme a proč nechceme platit. Někteří zde již byli, povětšinou se Šumaváčkem před dvěma roky jiní mají premiéru. Za poslední dva roky se některá místa změnila, ale většina je v podobě, jak ji známe z poslední návštěvy. Možnost vyzkoušet si chůzi po laně, po dřevech zavěšených na řetězech, po tácech pohyblivých všemi směry… to nás bavilo. Užíváme si nabízených atrakcí a mnohé uspěchané turisty, kteří nás míjeli na začátku Stezky, potkáváme na jejich zpáteční cestě, ačkoli my jsme teprve v polovině cesty tam.

 

 

   

 

 

Po výstupu až na rozhlednu se kocháme výhledy. Půjčuji dětem dalekohled, učím je, jak s ním zacházet. Je sice už pětatřicet let starý, ale kvalitní sovětská optika stále dobře poslouží (to myslím vážně – Sověti měli doopravdy kvalitní objektivy, ať šlo o dalekohledy či fotoaparáty). Díváme se, kde ze šumavských, zdánlivě jednolitých hvozdů, vystupuje komín loučovické teplárny, prohlížíme trasu, kterou jsme se včera plavili na parníku, ukazuji holkám spoustu dalších zajímavých míst, která znají již z předchozích letních soustředění. Moc pěkné.

Když se vracíme, je zde několikanásobek turistů, než bylo po ránu. Jsme rádi, že jsme neodkládali výlet a jeli hned, jak jsme se sešli. Na vrcholu také posvačíme a jdeme zpět. Některé atrakce si při návratu ještě jednou nebo i dvakrát zopakujeme.

 

 

Pod Stezkou si pak dopřejeme hodinovou přestávku na vyblbnutí. Lanové prolézačky a jiné blbinky pro děti, nenechají holky bez povšimnutí. Nezbytný nákup suvenýrů a už zase sedíme na lanovce, abychom se ještě jednou proletěli, tentokrát zpět k autu. Přesněji řečeno – ještě deset minut čekáme, až přiletí lavička číslo 91, holky chtějí letět dolů na té samé, jakou se vezly nahoru. Dočkaly se a přesně jim to vyšlo (bylo riziko, že se zrovna nahrne houf turistů a jednadevadesátku obsadí). Takřka povinný nanuk z Jednoty u parkoviště a pak už hurá na oběd!

 

Po obědě odjíždíme do Lachovic. Tvrdé a suché pečivo je nezbytností – jdeme se podívat na bizony. „Jejda, těch je!“, zvolal kdosi. Jenže jsou ve vedru extrémně líní a tak přijdou jen dvě krávy s teletem. I to je však zážitek – když bizonice zafuní či prskne, když kromě nabízeného rohlíku olízne i štědrou ruku, ozývají se nejrůznější (nejen) citoslovce. Vydržíme ve vedru tak dlouho, dokud nezkrmíme vše, co jsme jim přinesli. A to jsme si krmení šetřili. Cestou zpět hrajeme hry.

 

 

 

Den pátý – neděle

Další celodenní výlet. Hlavním cílem je hrad Louzek a doplňkovým muzeum koněspřežky v Bujanově. Protože předchozí dny dosahovaly teploty k pětatřiceti stupňů (myšleno Celsia), den před ním měníme plán a místo výletu vlakem s devíti kilometry pěšího pochodu jedeme částečně i autem. Naštěstí. Přesto, že jsem upozorňoval SMSkou již den dopředu, že platí sraz už v 8.00 a ne v půl deváté, jak byly děti zvyklé, Kuba dorazil na zmiňovanou půl devátou. Kdybychom jeli podle původního plánu vlakem, měl by smůlu (nebral mobil ani on, ani maminka na čísle uvedeném v přihlášce na soustředění). Nicméně vzhledem ke změnám vše dobře dopadlo a většina z nás jede autem. S nimi Milča hraje na louce hry a já jedu na nádraží do Bujanova pro ostatní. Hrádek je malinkatý, ale roztomilý. Již před časem jsem si říkal, že sem děti musím někdy vzít (takových míst je v nejbližším okolí ještě celá řada, takže budeme-li ještě nějaký rok pořádat soustředění formou „příměsťáků“, máme o výlety postaráno).

 

Nejprve si kvízem ověřujeme znalosti rostlinek. Většinou, pokud správně určí list, už neurčí květ a naopak. Ale díky shovívavé nápovědě mají všichni správné odpovědi. Nejde jen o to nasbírat kupu bodů, ale hlavně si zapamatovat kytičky, keříky i stromy, které nás všude obklopují. Pak si prohlídneme zříceniny, přečteme a povíme si něco o jeho historii. 

 

 

 

 

A protože máme ještě čas do odjezdu vlaku, překonávám sám sebe a jdeme k Malši, aby se děti svlažily. Ty starší, které mne znají a hlavně znají můj odpor k jakýmkoli vodním plochám, jezerům, rybníkům, bazénům, řekám, koupalištím, do kterých bych měl děti pustit, nevěří svým uším. Je fakt, že letos se překonávám - už je to po Vlkovské pískovně podruhé, co děti vezmu k vodě (normálně vychází dvojí vodní dovádění se Šumaváčkem tak na pět až deset let). Jsme domluvení, že se vyčochtají zhruba po kolena. Kuba uklouzne a je tam celý. Nevadí mi to. V řece je nějakých třicet centimetrů vody, proud mírný, vše bez nebezpečí. Vzápětí „uklouznou“ i ostatní. Nejprve koukají, co tomu řeknu, když vidí, že jsem v pohodě, užívají si ráchání, co to jen jde. Po více než hodině odcházíme s Kubou napřed, abychom holkám umožnili se usušit a převléknout do něčeho suššího.  Když se pak všichni sejdeme zpět u Louzku a hlavně když rozložíme všechny mokré svršky i spodky po palubní desce, okénkách, stínítkách i jiných odkladových místech, maně si vzpomenu, jak jsme stejným způsobem před dvaadvaceti roky sušili vše mokré u Lago Maggiore ve Švýcarsku v mé prastaré škodovce stodesítce, když jsme se na jedné z mých spanilých square výprav dostali promoklí a promrzlí z Alp na hranici s Itálií…

 

Už jsme odvožení v Bujanově a protože Kristinka stále spinká v autosedačce, zůstávám s ní (stále je v autosedačce) před muzeem. Už jsem tam byl dvakrát, tak si ho mohu odpustit (rozhodně to neznamená, že by mě nelákalo, informací i exponátů je tam spousta). Když děti zjistí, že jim unikly některé informace do záludných otázek kvízu, pouští jim ochotná průvodkyně informační dokument ještě jednou. Vydrží v muzeu přes hodinu. Pak už jen několik fotografií před muzeem a můžeme zamávat těm, kteří odjíždí vlakem. Ti, kteří jedou se mnou autem, se ještě zastaví v Rybníku u pomníku hlavního stavitele koněspřežky pana Gerstnera. Byl to příjemný den, kdy jsme se nejen vyblbli, zahráli si, vyčvachtali se, ale i se něco nového dozvěděli a něčemu se přiučili. 

 

Den šestý – pondělí

Od rána tančíme. Je to poslední celý den první poloviny soustředění. A tak hlavně opakujeme a krásně to „odsejpá“, jak se u nás říká. Mám z holek radost. I Amálka s Kájou, naše prvňačky, udělaly obrovské pokroky. Jak v pohybových záležitostech, tak ve figurách, které pro ně mohou občas být v jejich věku poněkud abstraktní. Šikulky. Ale i ostatní se posunuli o pěkný kus dopředu.

Po obědě se na chvíli projdeme po nejbližším okolí, navštívíme dvě studánky (či spíše pramínky), opakujeme si kytičky z Louzku (nejen ty, ale i jiné) a pak už se zase věnujeme tancování a hrám.

 

 

Den sedmý – úterý

Je poledne a právě skončil první týden letošního letního soustředění. Ten byl zaměřen na country tance a příbuzné taneční směry. V našem pojetí to byly především skotské tance a mexické polky. V obou těchto směrech se děti výrazně zlepšily. Nadšené byly z mexických tanců, se kterými se v této náročnější podobě setkaly poprvé. Absolvované výlety byly skvělé. I díky sponzorům, kteří nám umožnili navštívit ne zrovna levné turistické atrakce bezplatně. Při luštění křížovek a řešení kvízů si děti připomněly či se nově dozvěděly nejednu zajímavost z historie i z přírody týkající se regionu, kde žijí. A tak již po třetí ti, kteří vydrželi do konce, získali kromě sladké odměny i Diplom „Znalec Šumavy“.

Úderem dvanácté countryoví tanečníci a tanečnice odjíždějí,  square zůstávají. Po obědě se vrháme do víru tance doslova po hlavě. Tančí skvěle. Holkám to myslí, dokáží řešit nejeden zapeklitý problém, kterému je vystavím. Jsou spokojené, já nadšený. Pro náhodné čtenáře těchto řádek bych jenom chtěl ujasnit, oč ve square dancingu (v jeho moderní podobě) jde. Caller ( = člověk u mikrofonu) na tanečníky volá (proto CALLer) figury a tanečníci musí včas zareagovat na jeho požadavek. Dopředu netuší, jakou figuru si caller zrovna vymyslí. Protože není možné zvládnout všechny figury najednou, jsou rozdělené do jednotlivých programů – levelů. Naše děti se během letního tancování naučily polovinu levelu A2, což už je docela vysoká úroveň. A aby toho nebylo málo, caller může figury čtvrtit, násobit, může chtít vynechat některou jejich část či může požadovat nahradit část figury něčím jiným a to vše se odehrává výhradně v angličtině. Jde o mnohonásobně náročnější zábavu, než tradiční country tancování, kterému jsme se věnovali do dnešního poledne.

 

 

Den osmý – středa

„No to je nářez!“, vytane mi na mysli, když vidím, jak holky fungují na square dancingu. Jsou odpočaté a myslí jim to. Protože každou chvíli prší, nejdeme na výlet a střídáme tancování s hrami a výrobou graduačních čepic (ti, kdo nejsou graduovaní, mi pomáhají s instalací reflektorů).

Den devátý – čtvrtek

Ne, není toho málo, co musíme ještě udělat před zítřejší akcí, kde očekáváme i zahraniční návštěvníky. A tak jedna babička žehlí ubrusy, druhá peče graduační dort a chystá květinovou výzdobu, my ostatní zametáme nudle z čínských polévek a jiné drobky, poházené pod stoly v uplynulých osmi dnech. Dokončují se graduační čepice, dolaďují se spousty detailů, mimo jiné osvětlení, nástup, program graduační ceremonie a podobně. Mimo to samozřejmě tančíme, tančíme a tančíme, většinou SD na mne, občas na kazetu, když už holky vypadají fakt unaveně, pustím jim Mexiko či Line Dance nebo si zahrajeme pár her a hned získají energii na další přemýšlení. 

 

 

Den desátý – pátek

A je to tady! Po kolika letech? Ne, nechce se mi koukat do kronik, abych zjistil, že to bylo dvaadvacet či třiadvacet let, co v loučovickém kulturním domě naposledy Šumaváček pořádal square dance akci. Ostatně na tom ani nezáleží. To, co je důležité je, že už za pár chvil přivítáme nejen Medvěda, což je přezdívka pro Davida Dvořáka, ale i tanečníky z Přerova (kteří přijeli před pár dny), z Vídně a Deggendorfu a (což jsme do poslední chvíle netušili) i z Pasova. Leč den teprve začíná, děti se scházejí a já s Péťou již objíždíme dopravní značky, abychom na ně umístili černo-žluté šipky se znakem square dancingu, jak jsme slíbili v letáčku na akci. To jsme ještě netušili, že místní de…..é nám šipky několikrát otočí na úplně jinou stranu. (Stupidita lidí, kteří v životě pro nikoho nikdy nic neudělali, a přijde jim děsně zábavné škodit těm, kteří se o něco snaží a navíc z toho mít děsnou legraci mě vždy vytáčela.) Byli jsme odolnější. Během pátku jsme je srovnali třikrát, během sobotního rána pak ještě jednou a přestalo je to bavit. Zkrátka už je přestalo bavit škodit stále stejným způsobem a tak se stáhli ke svým jointům či jinam.

 

 

Po poledni přijíždí Medvěd. Jsem rád, že už přijel, alespoň si na něj tanečníci zvyknou. Sice většina z nich byla v Táboře i Břeclavi, ale procvičování není nikdy dost. Medvěd evidentně netušil, jaké poklady v podobě kronik se u mne ukrývají. Každou chvíli svou uvítací kávu přeruší nadšeným výkřikem a hned si fotí fotku, kde je v Loučovicích o pětadvacet let mladší a vzápětí ji se stejným nadšením někomu posílá. Stejně tak reaguje na řadu mnou tehdy ručně psaných textů – dnes docela zajímavých archivních materiálů. Bydlí v Lesní krčmě –Wald schenke – čili na „valčence“. Když jsem byl před měsícem domlouvat ubytování, protože u Honzy Kubíka měli plno, byl jsem v ubytovacích prostorách poprvé. Nemohl jsem nevzpomenout, jak babička vyprávěla, jaká to byla jejich první ubytovací štace, když po pětačtyřicátém do Loučovic přišli. Jak měli strach z Henleinovců i spoustu dalších zážitků. Ubytování skromné, leč čisté a tak jsem neváhal Medvěda v historicky cenném objektu ubytovat (Vídeňáci druhý den ubytování odmítli a jeli do jiného penzionu někam na Lipno).

Rozdávám dětem badge. Ani se nediví, proč je obrázek stejný jako na 6. jednodenním soustředění, ale zajímá je, proč je tam vyšebrodský klášter. Tak jim vysvětluji, že Brod nás výrazně podporuje, navíc v něm pravidelně tancujeme, tak tam vlastně i patříme, přesto, že sídlo máme v Loučovicích a že tuto akci také v Loučovicích pořádáme. Hlavním důvodem je spíš časová tíseň – nedokázal jsem najít zajímavý obrázek Loučovic, ani mě nenapadl jiný motiv, který bych na badge mohl umístit. Tak zkrátka holky mají dva stejné obrázky na badge (ale s jiným textem). Ostatně to se přihodilo již v červnu, kdy jsme se na badge ocitli já s Medvědem jak na akci v Táboře, tak o dva týdny v Břeclavi. A docela uvažuji, že bych tento dvouksichtový motiv na „Pohodové party“, jak jsem červnové akce nazval, ponechal i do budoucna.

 

Tancujeme. O sto šest. I já. Nemusím být za mikrofonem a tak si užívám všeho, co Medvěd nabízí. Střídáme A1 a A2 (Jitka E. s A2 koketuje jen velmi lehce a nemá cenu lámat levely přes koleno. Já protancuji prakticky všechno Medvědovo callerování. Potřebuji hlavně A2 jako sůl. Je něco jiného stát na jevišti a s přehledem kritizovat, jak ta či ona jde úplně blbě a něco jiného stát na parketu a snažit se nejít úplně blbě. A2 je poměrně vysoký level a tak si ho na akcích, kam s dětmi obvykle jezdíme, moc neužiji. I když jsem před dvaceti roky tančil o dva levely výš, mnohé jsem kvůli pracovnímu callerskému víkendovému vytížení pozapomněl. Když přijíždí tanečníci z Vídně, jsou překvapení nejen tím, kolik dětí zde tančí, ale i tím, že tančí A2. A tak po dohodě s nimi vypouštíme na flyeru anoncovaný Ms a Plus a střídáme A1 s A2. Je to super. Vždycky mě napadne něco jako:“Medvěde, a už umí i Hourglass Circulate, Flip the Hourglass a Cut the Hourglass!“ Nebo“Jo, a zapomněl jsem ti říct, že už byli v Galaxy a také umí Squeeze a také znají Block! A s Ofset boxy už se také nejednou setkali.“ Jasně, byla řada věcí, které jsme ještě nestihli a právě proto jsme si Davida pozvali. Myslím, že z nás rozhodně nebyl otráven. To, co holky (a samozřejmě Péťa – ten se jako „matfyzák“ nepočítá – s ním se počítá za dva roky na C3 J ) předváděly, bylo velmi slušné. 

 

Den jedenáctý – sobota

Nastal Den D. Tedy s tím velkým D alespoň pro některé. Tedy pro ty, které dnes mají být graduované a to z Mainstreamu. Konkrétně Sabča Vystavělová a Klárka Bolješíková, které budou graduované poprvé a Jolanka Hurná a Hanička Šimánková, které si rozšiřují graduaci z Basicu, kterou dostaly před dvěma roky. Od rána si užíváme tancování na Medvěda. To, že je zde jiný caller oceňuji hlavně já, mohu si zatancovat a využívám této skutečnosti, co to jen jde. Příjemným překvapením je, že kromě již včera se účastnících tanečníků z Vídně přijíždí na dnešní den i tanečníci ohlášené tanečnice z Deggendorfu a navíc neohlášený pár z Pasova. Na takovou malou akcičku je to příjemné skóre. Tři zahraniční kluby ze dvou zemí nebývají rozhodně standardem.

 

 

Přichází devatenáctá hodina a s ní klubový večer Šumaváčku. Akci zahajuji přivítáním Medvěda a ten začne dvěma tanečními bloky. Po nich malá přestávka, během níž si mají holky nasadit graduační čepice. „Co tam dělají?“, ptáme se s Medvědem navzájem, když už jsou holky na balkóně čtvrt hodiny, navíc jim pomáhají Milča s Jitkou. Jdu se podívat – no, nepřišel jsem na to. Nicméně za pár dalších (nekrátkých) okamžiků jsou nachystané a slavnostní ceremonie může začít. Při zkoušce na nečisto jsme zjistili, že holky děsně chvátají. Nedaly se zbrzdit. „Bude je vodit ( = brzdit) Péťa!“, rozhodujeme se nakonec. Byla to dobrá volba. Doprovod zkušeného tanečníka za zvuku fanfár z Aidy dal nástupu na reflektory nasvícený parket nejen slavnostnější glanc, ale i přiměl tanečnice k pomalejšímu pohybu. Měl jsem tak více času každou z nich představit několika desítkám přihlížejících. Ceremonie pak pokračovala tradičním způsobem – děvčata postupně obešla celý stůl s dortem, který pekla maminka, na každém rohu byla zapálena jedna svíčka. Jedna symbolizuje demokracii, další přátelství, jiná povinnost a další zábavu. U každého plamínku si tanečnice vyslechly krátké povídání podbarvené hudbou Wild Mountain Thyme od Michala Hromka. Nakonec složily graduační slib, dostaly diplom a Friendship-Book a mohlo se jít tančit. Nejprve doopravdy, aby bylo vidět, že to skutečně umí a že jim SD není cizí. Pak to přišlo. „Míro, nebudou ty balonky, jako minule, že ne?“, ujišťovaly se dopředu několikrát. „Neboj, nebudou!“, uklidňoval jsem je. Byly spokojené. Netušily, že místo balonků přijdou šátky, kterými se graduovaným čtyřem tanečnicím zavázaly oči. Bylo pak na těch vidoucích, aby je odchytili, pokud by dočasně nevidomé šly někam jinam. Medvěd pak přichází na jeviště a zavazuje mi oči, abych to také zkusil poslepu. Někteří neznalí byli překvapení, že jsem to zvládl – inu moduly jsou moduly… Pak ještě rozřezat a zbaštit dort, vyhlásit afterparty (maminky byly skvělé – buchty, šneci, jednohubky, slané ňamky, bylo to fajn) a pak už se jen tančilo, tančilo a tančilo. Ty nejodolnější vydržely u line dance až do půl dvanácté.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den dvanáctý – neděle

Medvěd přijíždí před začátkem programu, ještě máme čas chvíli pokecat. Myslím, že se mu u nás líbilo. Po dvanácti dnech a hlavně po náročném víkendu jsme všichni docela unavení, občas lehce (i silněji) zatápeme, ale tak už to na ranním nedělním tancování bývá. Střídáme A1 s A2. Užíváme si hlavně A2 ve čtverylce, protože až odjede Jitka E. s Péťou, dlouho se do A2 čtverylky nepostavíme. Okolo půl druhé se rozloučíme s Medvědem a vzhledem k psychické únavě se jdeme zregenerovat na Vyklestilku. Haničce se sice původně moc nechtělo, ale pak si to rozmyslela a myslím, že nelitovala. Jako každý rok jsme si na Vyklestilku nejen vylezli, ale opět jsme si ji i podlezli. Nejprve úplně potmě (před tím jsem si ji z bezpečnostních důvodů podlezl sám, abych zjistil, zda se od minule nepřihodilo něco neočekávaného), podruhé jsem Klárku nechal, aby nám posvítila, a my jsme si mohli prolézací štěrbinu prohlédnout za světla. Holky byly překvapené, jak je ten „obrovský“, šikmý, hrůzu nahánějící kámen v podlaze ve skutečnosti malý a neškodný. Jak krátká jeskyně to vlastně je, když člověk vidí na cestu.

Po návratu střídavě tancujeme a hrajeme hry.

 

 

 

 

 

 

   

 

6. Jednodenní SD soustředění

Je to neuvěřitelné a je to skvělé. Všech šest dopředu avizovaných termínů na jednodenní soustředění se dokázaly holky dostavit na taneční parket, zabrat a naučit se celou A1. 27.6. máme poslední soustředění tohoto cyklu v letošním školním roce a jsem rád, že se podařilo skutečně se šestkrát sejít. I když to pro některé děti (a hlavně pro jejich rodiče) nebylo vždy jednoduché. Leč povedlo se a tak již za pár dní budeme A1 procvičovat na letním soustředění a zcela jistě se dostaneme i na nějaké figury z A2.

Poslední kroužek školního roku 2014/2015.

Poslední červnový čtvrtek se Šumaváček schází, abychom si naposled před prázdninami zatancovali. Mnozí z nás se sice sejdeme ještě na dva týdny v Loučovicích na tanečním soustředění, ale kroužek oficiálně končí právě dnes. A tak se rozdávají vysvědčení, kupodivu všichni mají samé jedničky (občas jsem sice musel přimhouřit oko či dvě, ale mně by se horší známka psala špatněJ. A tak nezbývá, než popřát hezké prázdniny těm, kdo v červenci tancovat nebudou a těšit se na setkání s nimi v září.

Taneční soustředění Břeclav (17.-21.6.2015)

aneb vítání léta tancem

a návštěvou zajímavých míst

DEN PRVNÍ:

„A jedem na výlet!“, zvolal jsem ve středu 17.6.2015 krátce po půl šesté ráno, když jsme naložili baťohy, aparaturu a také Klárku. O pár minut později přibíráme Haničku, v Brodě pak ještě Jolanku a Elišku. Jedeme na závěrečné taneční soustředění, spojené s poznáváním krás naší vlasti.
Pominu-li WC zastávky, pak je prvním místem k zastavením dačický zámek. Tentokrát nechceme obdivovat interiéry zámku, ale městské muzeum, kde je stálá expozice věnovaná kostkovému cukru. Ten zde byl vynalezen a Dačičtí jsou na něj náležitě pyšní. Dokonce tak, že mu postavili pomník. Jelikož máme ještě chvilku času, než otevřou muzeum, jdeme si pomník prohlédnout a hlavně se u něj vyfotografovat.

Když otevřou expozice muzea, nejprve si prohlížíme tu, kvůli které jsme do Dačic přijeli – tedy výstavu nejsladší. Nejen, že si prohlížíme exponáty (překvapilo mě, že holky netušily, co to je homole), ale můžeme si i vyzkoušet, jak se takový cukr štípá. Další zajímavou expozicí je výstava o psaní – jak jinak ve městě, kde již dlouhá desetiletí sídlí firma Centropen, jejíž výrobky jsme používali už na průmyslovce.

V Dačicích potkáváme první objížďku. Na cestě je ještě nejedna (rozhodně víc, než deset). Také jsme namísto původně plánovaných 880 km jich za pět dní najeli 960.

Po pár hodinách projíždíme Mikulovem. Děti jsou nadšené ze zámku, který se tyčí jako výrazná dominanta nad městem. Ukazuji dětem první vinohrady, ještě jich uvidíme desítky a desítky. Za Mikulovem nám přebíhá přes cestu srnka, vidím, že za ní se chystá přebíhat i srnec. Dupu na brzdu, přesto dostáváme pecku do reflektoru. Ten je na odpis. Zlomený nárazník snad půjde zanýtovat, prasklá maska slepit a jakási umělohmotná placka pod ní také. Stačilo málo a přišli bychom o chladič, takhle je auto sice poněkud zdevastované, nicméně funkční.

V Břeclavi vyložíme věci, pan školník Sichra volá kamarádovi do servisu. Prý by byli schopni to spravit druhý den. A tak když jedeme na prohlídku Mikulova, stavujeme se nejprve v servisu, kde si prohlédnou škody a objednají nový reflektor (ostatní náhradní díly zatím neřeším). Cesta, kterou jsme si zvolili na příjezd k parkovišti je uzavřená, tak to bereme po louce – stačí nám projet pár metrů. Naštěstí nás nikdo nevidí.

 

Zámek se dětem líbí, nejvíc se však těší na obří sud, o kterém jsem jim vyprávěl. „To je macek!“ nebo něco obdobného se ozvalo, když po příchodu do zámeckého sklepa holky viděly pěkné soudky a myslely, že to je ten obří. Pak se jejich zrak upnul na obra na konci sklepa. Více než 100 metrů krychlových vína se do něj vešlo. Několikrát jsme si ho obešli.  Moc zajímavá byla i výstava vinařských lisů, kádí, koštýřů a dalších propriet specifických pro tento region. Často mi splývají tradiční  interiéry jednotlivých zámků. Když ne hned, tak po několika letech určitě (pokud nejde o objekty, kam se s dětmi vracím každých pět let, když se děti v kroužku obmění). Avšak jsou expozice, které jsou zcela unikátní a zapíší do paměti – právě ta z mikulovského zámku, věnovaná vinařství, k nim patří. Navíc jsme měli štěstí na skvělou průvodkyni. Byl jsem zde počtvrté, ale tahle byla jednoznačně nejlepší. Po prohlídce ještě nezbytná návštěva krámečku se suvenýry a už jdeme do centra, abychom si na lavičce dopřáli svačinku. S výhledem na renesanční sgrafity na domech i na Dietrichsteinskou hrobku. Protože mnozí z nás sbírají turistické známky, turistické nálepky, pohledy či píšťalky, jdeme ještě do infocentra doplnit svoje sbírky. Mikulov se dětem líbil, mě opět nadchl. Ono celá ta teplá oblast okolo Pálavy má pro nás ze studených smrkových kopců nádech exotiky.

Skvělý den nám však ještě nekončí! Jen pár minut jízdy a jsme v Klentnici. Vyšlápneme si na Sirotčí hrádek. Byl jsem tam několikrát a opět jsem byl spokojený.

DÍVČÍ HRADY JSME VIDĚLI JEŠTĚ MNOHOKRÁT, POKAŽDÉ ODJINUD.

SIROTČÍ HRÁDEK V CELÉ SVÉ KRÁSE

Cestou do Břeclavi se ještě zastavíme u Mlýnského rybníka, abychom zkusili najít nějaké zkameněliny. Je však vysoká hladina vody a tak na hrázi je jen pár decimetrů volných kamenů a zkameněliny velikosti jen několika milimetrů. Ale pro ty, kdo ještě nikdy žádnou zkamenělinu nenašel, je i toto zajímavý zážitek.

TADY JSME SBÍRALI ZKAMENĚLÁ ZVÍŘÁTKA...

Co dodat k prvnímu dni? Někdo by možná řekl, byl to den blbec. Ne, nebyl. Byl to krásný a skvělý den, který jsme si báječně užili. V Dačicích jsem ztratil v zámeckém parku můj oblíbený svetr. Bylo mi to líto a tak jsem ho za čtvrt hodiny našel. Rozflákali jsme předek auta, ale auto jede a zítra mi to nejhorší opraví. Ztratili jsme baterku do foťáku a to ještě netuším, že ji zítra najdu… A k tomu pohodový večer na Pálavě, sbírání kamínků v zapadajícím slunci u rybníka – může si člověk přát víc?...

DEN DRUHÝ:

Druhý den tancujeme s dětmi ze školy v Břeclavi, kde jsme ubytovaní. Odučím jim svůj školní program bezplatně, oni nás recipročně nechají zadarmo bydlet.

Vyjíždíme do Mikulova. Do servisu. Za půl hodiny je světlo vyměněné, já jsem o osmnáct stovek lehčí, ale hlavní je, že už to svítí. Odjíždíme na Pálavu na oběd, usadím holky v restauraci a vracím se na Sirotčí hrádek, kde jsme včera vytrousili baterku do foťáku. Chvíli utíkám, chvíli jdu, co jsme včera šli půl hodiny, zdolám za devět minut. Ptám se školních výprav, babiček i dědečků, prolézám hrad i okolí, hlavně tam, kde se Milča shýbla ke Kristince, až se jí fotobrašna položila (zásadně ji z lenivosti nezapínám na zip) – vše marno. Volám, ať mi objednají oběd, ještě jednou se rozhlédnu a ejhle! Tam, kam jsem koukal snad pětkrát, mrká na mne ztracená a skoro oplakaná baterka (už se asi ani nevyrábí a ta ztracená byla nejnovější, kterou mám). Oběd byl báječný, já měl výpečky, když jsem dojídal po Kristince, zdlábnul jsem devět knedlíků – sice jsem vypadal jako Otesánek nebo žrout, ale bylo to příjemné (a ačkoliv přijíždím s půlhodinovým zpožděním, jsem najeden první). Odjíždíme s půlhodinovým zpožděním oproti původnímu plánu, další chytneme na objížďkách. Muzeum si užíváme – jak jsem předpokládal, pianoly a další automatické hudební skříňky se holkám moc líbily. Ale když paní spustila orchestrion, jeho produkce předčila všechny ostatní zážitky.

Pak si ještě prohlížíme letecké motory, starou zubní ordinaci, zajímavou expozici věnovanou slepeckému písmu, současnému i historickému, slepeckým psacím strojům, zvukovým počítačům a podobně. Holky si poprvé zkoušely zavolat klasickým telefonem s točivým ciferníkem. „Jak se to dělá?“, překvapila mě otázka. Ale jen do té doby, než jsem si uvědomil jejich věk a dobu, po kterou se používají mobily či tlačítkové telefony u pevných linek.

Spousta motorek na fotce vypadá jako malé modely, ale jsou to funkční mašiny, které jezdí na brněnském okruhu. Na jednu z nich si holky mohly sednout, paní z muzea zapnula i ventilátor, aby jim vlály vlasy.

Herna plná interaktivních modelů. To bylo další, docela dlouhé zastavení. Nejeden exponát mě překvapil svým chováním a u leckterého jsem si musel přečíst popisek, abych pochopil, proč vzniká ten či onen fyzikální efekt. Moc hezké. Protože máme plánovanou ještě ZOO, volám tam, aby mi řekli, zda se musí odejít do šesti nebo zda nás do šesti pustí a odejít můžeme až se nám zachce (jako je to například v Chomutově). Jelikož platí první varianta, rušíme návštěvu ZOO, nemá cenu výlet uchvátat. Zůstáváme ještě další hodinu v muzeu. Holkám se líbí expozice věnovaná 1. světové válce, fotí se v uniformách (brrr, fuj) i dobových šatičkách (ty jim slušely) i s flintama (ty jim neslušely vůbec). Mně osobně takovéto expozice zajímají jen z historického hlediska, navlékání se do uniforem a pózování s flintou mi jde s mým pacifistickým smýšlením proti srsti, ale holkám se to líbilo, tak jsem je nechal.

Těsně před zavírací hodinou se jdeme ještě podívat na dvůr, kde je několik stíhaček.

Je pozdní odpoledne (alespoň to tak působí - sice je pět odpoledne, ale je zataženo a tak to vypadá na půl devátou) a nám se ještě nechce domů. Teda do školy. Volba je jasná – Pouzdřanská step! Kopec plný kavylů a jiných vzácných rostlin. Nádherné výhledy do okolí – Pálava, Novomlýnské nádrže, na této placce stačí i malý kopeček, aby si pozorovatel užil. Natož takovéto převýšení. Báječný výlet mimo plánovaný program.

DEN TŘETÍ:

V pátek ráno opět vstáváme v půl sedmé. Děti, které si chtějí nakoupit jídlo na celý, den jdou s Milčou do obchodu. Před osmou odjíždíme do Lednice. Bojuji s parkovacím automatem, po telefonátu na Městský úřad mě úřednice ujišťuje, že podstatná je zaplacená částka, nikoliv doba, která se objeví na lístku. Pohádkový zámek s nádhernými interiéry. Zkrátka letní sídlo Lichtenštejnů. Absolvujeme první trasu a doufáme, že přestane pršet.

Nepřestalo. Tak jdeme ještě do skleníku a zatím vymýšlím nouzovou variantu – bude-li pršet, pojedeme na Turold a zítra místo jeskyně projdeme zbytek Lednického parku. Asi proto, že jsem to tak hezky vymyslel, přestalo pršet.

Pro jistotu jdeme ještě na oběd. Jenže najít restauraci s normálními cenami v překomercionalizovaném městě zkaženém členstvím v UNESCO je takřka nemožné. Když už najdeme hotovky za stovku, je hospoda beznadějně narvaná. Milča jde s dětmi okouknout zahrádku, která má být z druhé strany, já jdu dojednávat slevu. V blízké restauraci mají polévku s řízkem za 139, když odcházím, jsme domluvení s majitelem na 105,- Kč. Na daný region i s polévkou to je slušná cena. A velmi chutné. Během oběda vylezlo sluníčko a my jdeme zpět do zámeckého areálu. Jdeme k minaretu, obdivujeme prastaré platany.

Minaret má přes 60 metrů na výšku, 302 schodů. Po včerejším běhu pro baterku na Sirotčí hrádek je to s dvanáctikilovou Kristinkou v náručí a pětikilovým baťohem docela zahřívací záležitost. Některým tanečnicím nedělá výška dobře a tak sestupují na předchozí ochoz. Když si užijeme výhledů na lužní lesy i zámek, jdeme k přístavu.

Čeká nás skoro hodinová plavba lužními lesy, mezi divokými kosatci, šípatkami a pod dohledem zvědavých volavek (bohužel jen popelavých) k Janohradu. Umělé zřícenině, kde ani střechy obytných místností nejsou vidět. Fakt šikovně vymyšlené. Je to sice mimo plánovaný program, ale rád bych ho dětem ukázal blíž. Absolvujeme prohlídku a za deště, který nám dopřál prohlédnout si vše, co jsme chtěli vidět za sluníčka a posečkal, se vracíme k autu.

Ve škole pak následuje tříhodinový odpočinek, přijedou tanečnice z Vranovického čtyřlísku, se kterými budeme tančit (a bez nichž bychom nepostavili ani čtverylku) a jdeme tancovat (fotky z pátečního tancování jsou v sekci ůo tom, co bylo"). Nejprve country se mnou, když přijede Medvěd, tak i Line Dance s ním. Večer otvírám rychlé špunty a pro dospělé vínečko, co přivezl Medvěd a lehce slavíme moje narozeniny.

 

DEN ČTVRTÝ:

Sobotní dopoledne protančíme. Oběd si chceme dát v hezky vypadající restauraci kousek od školy. No, nic moc. Spíš nic, než moc. Zelí mám studené, knedlíky neuvěřitelně tvrdé. Holky to mají lepší, daly si kuřecí nohu s rýží (Hanička plátek s brambory). A pak už hurá do Mikulova, tentokrát proto, abychom navštívili jeskyni Na Turoldu. Moc pěkná. Zase jiná, než které jsme se Šumaváčkem navštívili (a že jich nebylo málo). Po návratu tančíme až do půl jedenácté, poslední hodina patří SD v boxu. S Kristinkou v náručí tančím A1 (ne a ne spát). Báječně si to užijeme, byl to příjemný večer.

DEN PÁTÝ:

Nedělní ráno patří balení. Když doučím, jedu dofouknout kola, koupit naftu a vybrat z bankomatu. Pak už jen naložit aparaturu a bágly a můžeme odjet. Když kontroluji zapůjčené třídy, zlomím klíč od hudebny. Jen jsem ho strčil do zámku a otočil. Lehce, jemně. Naštěstí bylo odemčeno a praskl hned na začátku otáčení. Máme na zámky na této škole štěstí. Je to jen pár let, co Mary Lou zabouchlo dveře (nebo zlomilo klíč – už si přesně nepamatuji), že pan školník musel odvrtávat zámek.

Odjezd směr Vranov nad Dyjí. Myslel jsem, že kvůli chorobám jedné tanečnice (ve středu nemohla chodit kvůli žebrům, ve čtvrtek kvůli kotníku, další den kvůli zádům, sobotu prospala…), návštěvu Vranova budeme muset zrušit. Nakonec jsem usoudil, že by to byla škoda (protože zmíněné choroby se projevovaly jen když byl čas o nich přemýšlet) a do Vranova jsme vyjeli. Nemohu nevzpomenout, jak při jedné z mých mnoha návštěv tohoto zámku mě jednou oslovila průvodkyně: „Jéé, Vy jste pan Procházka, já Vás znám z videa a také z televize.“, tehdy mi to děsně polechtalo ego. Ale zámek se nám líbil stejně, jako když jsme na Vranov jezdili se Šumaváčkem před léty.

 

Pak ještě pár hodin jízdy, troška vyprávění o tom, kudy zrovna projíždíme a okolo půl deváté večer jsou i poslední tanečnice doma. Bylo to hezké. Moc hezké…

Frymburské slavnosti 13.6.2015

Týden s týdnem se sešel a po akci v Táboře vyrážíme se Šumaváčkem na Frymburské slavnosti. Teda – se Šumaváčkem… Mám tam zvučit Martina Žáka a jeho Starou almaru a jelikož mám dvě místa v autě, nabízím je nejprve Sabče a Klárce, když Klárka nemůže, protože chce jít na slavnosti dřeva na Kramolíně, nabízím volné místo i Haničce s Jolankou. Jolanka nemůže a tak jedeme se Sabčou a Haničkou. Jsme tam před sedmou. Stejně tak dlouho, jako jsme jeli z Loučovic se prodíráme přes náměstí, kde už je spousta stánkařů. Vyhážeme několik metráků aparatury, uděláme zvukovou zkoušku a je deset. V jedenáct vše začíná. Holky si užívají hraní s Martinem, každá si během dne vyslouží za odměnu dvě CD. Ale užívají si i ostatních atrakcí. V bazénku rýžují zlato. Opravdické zlatinky se v něm nacházejí, žádná nastrouhaná mosaz. Mají štěstí, každá si jednu vyrýžuje. Nevědí co s tím, tak jim dávám izolepu, ony si na ní pláteček zlata nalepí a schovají do peněženky. Kristinka si užívá jízdy na poníkovi, jede dokonce třikrát. Holky pak ještě lasují, střílejí lukem na medvěda, vyrábějí si kožené náramky, dřevěnou lžíci. O pauze mezi jednotlivými koncerty se jdou z farské zahrady, kde se tato westernově-historická část slavností odehrává, podívat na náměstí, kde je spousta stánečků a jiných blbinek. Kupují si cukrovou vatu, langoše, trdelník a další ňamky.

Byl to báječný den, který jsme si i přes mé pracovní povinnosti, náramně užili.

5. Jednodenní SD Vyšší Brod 30.5.2015

Než se člověk nadál, je tady konec května a s ním i další díl našeho jednodenního square dance snažení. Prošli jsme si poslední figury z A1. Tato lakonická informace však má zásadní význam. Level A1 rozhodně nepatří mezi začátečnické záležitosti. Ty slečny, které si touto výikou prošly mají velkou pochvalu. Ne, rozhodně to neznamená, že by dokázaly A1 odtančit ze všech pozic a na svižnou hudbu. Ještě nás čeká spousta práce, psychického soustředění i bolavých nožiček. Ale již znají definice všech figur z A1 a teď už jde jen o to umět je implementovat v záludných požadavcích callerů. Zkrátka procvičovat, procvičovat, procvičovat. Mám velkou radost z toho, že takovéto tanečnice opět v Šumaváčku máme.

Jak je vidět na fotkách, tančili jsme i velmi jednoduché tanečky pro naši Kristinku, aby si také užila tancování. Nestihl jsem vyfotit tanečnice Romču a Ditu ze spřáteleného souboru Dancing Carps z Třeboně, které nám opět přijely doplnit čtverylku (máme jen 6 A1 tanečnic).

Velké poděkování patří paní ředitelce Marii Novákové, která našim aktivitám s dětmi vychází vstříc a půjčuje nám prostory školy.

 

Bratislava 1.-3.5.2015

"Je na čase opět vyrazit do zahraničí!“, usoudil jsem po dvouleté odmlce způsobené hlavně rodinnými důvody a také tím, že kromě Jitky nebyli tanečníci schopní takovou akci odtančit. A tak jsme 1. května vyrazili do Bratislavy. Pro nás dospěláky to až taková cizina není, ale pro děti, které společný stát nezažily, to je stejné, jako kdybychom jeli do Německa či jinam.

Vstáváme za tmy, abychom v půl šesté ráno vyjeli. Po rakouské dálnici nám cesta rychle ubíhá a za pár hodin jsme v Bratislavě. Dopředu jsme se domluvili, že nám pořadatelé nechají bágly uložit někde ve třídě, abychom neriskovali opětovné vykradení auta. Ráno pršelo, ale když jsme ve čtvrt na dvanáct měli vyložené auto a připravené spaní, svítilo sluníčko. Vzhledem k předpovědi počasí, a protože máme dost času do začátku tancování, přehazuji výlet na Děvín, původně plánovaný na neděli, na páteční odpoledne. Od mé poslední návštěvy této zříceniny se mnoho nezměnilo. Rozlehlé prostory hradu, krásné hradby, upravené prostranství. Co zde minule nebylo, byla paní s kýblem u studny. Hrníčkem do ní vylévala vodu a tak si návštěvníci mohli udělat představu o tom, jak je hluboká. Bezva zkušenost využitelná třeba při laborkách z fyziky. Pro zeměpis nemá chybu soutok Moravy s Dunajem, nad nímž se tyčí malebné středověké věže. V podhradí pak obdivujeme stará auta, která zde mají jakýsi závod.

Opět přejíždíme Dunaj, tentokrát již potřetí. Poprvé to bylo v Linci, podruhé v Bratislavě na Mostě SNP, když jsme jeli na Děvín a nyní, když se po témže mostě vracíme zpět. Tak širokou řeku vidí děti poprvé. A už se těší na slíbenou návštěvu vyhlídky tyčící se nad mostem. Teď však už přichází na řadu tancování. V prvních tipech mají holky malinko problém, než se zaposlouchají, brzy si však zvyknou a tančí ostošest. Jenom je škoda, že Hanička většinu pátečního programu prospí – včera se prý vrátila pozdě z pálení čarodějnic a tak ji z nevyspání bolí hlava. Páteční afterparty trávíme na schodech přímo před třídou, kde bydlíme. A bylo skvělé. Jednak jsme měli na dosah Kristinku, kdyby se probudila, jednak jsme se nemuseli překřikovat v hlučném prostředí bufetu, kam jsme původně chtěli usednout, ale nebylo místo, ale hlavně jsme potkávali spoustu známých, chodících do své spací třídy kolem nás a tak jsme měli možnost a dostatek času si s každým pokecat. A sami spolu také. Bylo to příjemné posezení.

Druhý den se od devíti tančí. Po několika hodinách jsou holky tak zblblé, že už nezatančí ani Roll po Linear Cycle, tak je beru z parketu a jdeme se podívat do krámečku s tanečním oblečením a doplňky. Hanička si kupuje pásek, Jolanka sukni a pásek. Obě dostávají jako dárek podvazek, jsou z toho nadšené.

Po obědě vyrážíme na Bratislavský hrad.  Jízdenky jsem koupil už včera, našel jsem i zastávku, takže jdeme na jisto. Jenže než dojedeme, Kristinka usne a tak krpál od Dunaje až nahoru na hrad vyšlápnu s ní v náručí. Ne, že by to bylo tak náročné, ale vzhledem k množství schodů, které jsem s ní našlapal ve škole, zatímco holky tančily, už je únava docela znát. Nejprve si prohlížíme klenotnici s celou řadou zajímavých nálezů. Následuje hradní sklepení s asi devadesát metrů hlubokou studnou. Ta je na rozdíl od děvínské nasvícena a tak vidíme až na dno. Pěkná ďoura… Obrovské množství expozic by umožnilo týdenní prohlížení. V některých se zdržíme déle, v jiných jen letmo. Fajn zážitek byl výstup na věž – holky se divily, když jsem jim říkal, že opravdickou věž má hrad jen jednu, ostatní jsou jenom přístavky na střeše. Ale pak si samy všimly, že ta opravdická vystupuje z hradební zdi. A právě na ni jsme vystoupali. Krásný pohled na velkou část Bratislavy i na samotný hrad s nejbližším okolím nám byl odměnou za vyšlápnuté schody.

Ještě návštěva obchůdku se suvenýry a můžeme vyrazit zpět. Ale nejdeme na zastávku, nýbrž seběhneme dolů k Mostu SNP. Chci využít slunečného dne k návštěvě poslední zajímavosti plánované na tento víkend. Přejdeme po něm na druhou stranu. Opět obdivujeme mohutnost Dunaje. Po návratu jsem se schválně díval na stránky povodí – aktuální hloubka 368 cm, průtok 2.855 metrů krychlových za vteřinu. Pro srovnání – ve stejný den Vltava v Praze měla průtok 125 metrů krychlových. V Brodě byl průtok 21 metrů krychlových. Čili jsme viděli dvacet tři pražských Vltav najednou. Nebo 136 vyšebrodských.

Rychlovýtah nás za 45 vteřin vyvezl o 85 metrů výš do kavárny. Po vyšlápnutí několika desítek schodů jsme se dostali ještě o 7 metrů výš na vyhlídkovou plošinu. Holky zaujalo, že se věž v poryvech větru hýbe: „Jak to, vždyť je to z ocele?!?!“ Zkrátka další objev do hodiny fyziky. Skvělá viditelnost, navíc je na vyhlídce k dispozici dalekohled.

S odpočatými hlavami se vracíme do tanečních hal. Obdivuji Klárku se Sabčou, které nevynechají takřka ani jeden taneční blok. Protože je tato akce laděna historicky, mnozí mají na večerní tancování kostým. Grand March a po něm pohodové večerní tancování pro radost. Calleři ze Slovenska, Čech, Rakouska a hvězda celá akce Sandie Bryant z USA. A v duchu středověku je laděné i afterparty se švédskými stoly. Neuvěřitelné množství jídla – mimochodem velmi chutného. Pečené ptactvo, ryby uzené, mísy klobás, sýrů, paštik, pecny chleba, koše zeleniny a ovoce, slanina i křen a dorty tvarů a chutí vskutku královských.  Než jsme se odtud dostali, bylo po půl dvanácté, pak už jenom sprcha a původně plánované pokračování včerejšího posezení na schodech se vzhledem k pokročilé hodině nekonalo.

 

Nedělní ráno znamenalo začátek balení. Tradičně jsme byli neskutečně rozkramaření, ale jiní už asi nebudeme. V devět už jsme na parketu, holky s malými přestávkami tančí až do konce, já mezitím sjedu k pumpě pro naftu, abychom se později nezdržovali. Jsem rád, že jsem přeložil výlety na pátek a sobotu – v neděli lije jako z konve. Pak už jenom zapít Kinedryl a za chvíli můžeme vyrážet zpět k domovu. Dálnice je kromě jedné menší zácpy krásně průjezdná a tak i se dvěma zastávkami jsou kolem osmé večer děti rozvezené. Byla to vskutku vydařená akce, kterou jsme si nejen užili, ale hlavně holky zjistily, jak skvělý ten opravdický square život vlastně je…

Jůů, to je hloubka! 55 metrů hluboká studna na Děvíně. Paní do ní na ukázku vylévala pro pobavení turistů vždy hrnek vody. Po několika vteřinách se ozvala rána po dopadu vody na hladinu ve studni - zesílená obrovskou ozvěnou.

Areál hradu Děvín je neskutečně rozsáhlý.

Věžičky nad soutokem Dunaje s Moravou.

Nahoře: Ještě několik obrázků z Děvína.

Dole: Krámečky, šatičky, sukýnky.... co jen si vybrat.

Nahoře: Tak tenhle babinec jsem vezl v autě.

Dole: Ve víru tance.

Nahoře: Než jsme se odebrali na aftrparty na schody, dopřáli jsme si chvilku relaxace u tanečních hal.

Dole: Sklepení Bratislavského hradu, obrázek pod ním pak ukazuje 95 metrů hlubokou studnu.

Nahoře: Obrázky z Bratislavského hradu.

Dole: Z hradní věže jsme se kochali pohledem na Bratislavu. A hlavně na Most SNP, který jsme za pár hodin navštívili.

Obrázek pod tím: Pohled na střechu Bratisavského hradu z hradní věže.

Nahoře je Šumaváček před hradem, dole Jolanka s Haničku na cestě k Mostu SNP, za nimi Dóm Sv. Martina. 

Nahoře: Dunaj a jeho lodě.

Dole: Šumaváček přechází Dunaj. Nad našimi hlavami jezdí auta. Obrázek pod tím: Most SNP zezdola.

Teprve z výšky a ve srovnání s velikostí lodí vynikne, jak mohutná řeka Dunaj je.

Nahoře: Šumaváček skoro sto metrů nad zemí, na jedné z nejvyšších otevřených vyhlídkových plošin v Evropě.

Dole: Pohled na centrum Bratislavy. Tam na tom hradě jsme před chvílí byli! Na dolním okraji fotky vykukuje kavárna zpod vyhlídkové plošiny.

Nahoře: No fujtajbl, to je ale vejška!

Dva obrázy dole: Interiér kavárny je laděn do moderního stylu.

Nahoře: Takhle jsme si vařili (no spíš jenom ohřívali) jídlo ve škole.

Dole: Grand March byl ve znamení nejen square oblečení, ale kdo si nachystal něco historického, ten se přenesl do úplně jiné epochy.

Holky se svými novými pásky, Jolanka i se sukýnkou a vějířem.

Dole: Pár obrázků ze sobotního večerního tancování.

Afterparty nemělo chybu. Nahoře úžasný dort s marcipánovou polevou, na obrázcích dole jen nepatrná ukázka toho, co bylo k dispozici.

Chutnalo nám...

Nahoře: Obrázky z nedělního tancování.

Dole Jirka Ščobák, caller bratislavské Karolíny.

Poslední dvě fotky a hurá domů!

Třeboň 18.4.2015

Týden utekl jako voda a my vyrážíme na slíbenou reciproční klubovou jednodenní návštěvu do Třeboně. Jenom je škoda, že od nás jede jenom Hanička a Kuba (když nepočítám moji rodinu). Ale na doplnění formace to stačí a tak si opakujeme Basic. No - ono to vypadá, že mnozí ho vidí poprvé, takže vůbec nevadí, že Kuba mnohé figury neznal. Poskočil o pěkný kus dopředu. Hanička si zaslouží velkou pochvalu, protože z ostatních A1 tanečnic byla jediná, která pochopila, že dobré skutky (= návštěvy Třeboňských u nás) je potřeba oplácet, protože my bez nich bychom také byli v háji. 

Výlet jsme si zpestřili návštěvou zámku. Sice jsem tam byl již několikrát, tentokrát se však chodilo samostatně, bez průvodce. Zato všechny prostory byly vyzdobeny stovkami amarylek. Nádhera. 

Square v Loučovicích 12.4.2015

Ani jsme se nenadáli a už je tady další jednodenní soustředění zaměřené na square dancing. Tentokrát v Loučovicích. Střídáme Ms pro Elišku a tancování Plusu s výukou A1. Opět k nám přijeli z Třeboně, tentokrát Dita s Kubou. Sice jsem dětem sliboval, že přitvrdím a na Chain Reaction budu používat nejen vlnu uprostřed, přesto ve chvíli, kdy jsem použil two faced line s příním, aby šli přesně podle definice, jejich výrazy neměly chybu. Ale odtančili a umysleli to skvěle! A tak se těšíme, že Ditě a dalším tanečníkům z Třeboně budeme moci jejich vstřícnost oplatit a pojedeme jim za týden doplnit čtverylku na Basic.

A opět jednodenní soustředění pro nejpokročilejší

Bylo to 21.3.2015. Teda vlastně dneska. Krásný jarní den a my jsme ve cvičné kuchyňce ZŠ ve Vyšším Brodě. A jsme tady proto, abychom strávili první jarní den tancem. „Skvérový“ národ je národ přátelský a tak přestože nám odpadla jedna tanečnice a jeden tanečník, nám to nevadilo, protože už v den, kdy jsme se dozvěděli, že Filip v kroužku končí, jsem oznámil: „Doplní nás Třeboňští!“ Ostatně Vyšší Brod spojuje s Třeboní nejen to, že Dita je dlouholetou členkou Výboru Šumaváčku, že je to callerka, která jezdí na naše akce nejeden rok nejen jako pořadatelka, ale i jako callerka na letní soustředění, ale kořeny jdou dávno do minulosti. Již v roce 1611 zemřel v Třeboni Petr Vok, který je pohřbený – no hádejte, kde asi? No jasně, ve Vyšším Brodě. Jak jsem řekl, tak se stalo… Přijela Dita s Romčou (a Martinkou, kterou neměly kam umístit, tak jí Dita koupila školu jakýchsi zimních hrátek na Kramolíně, nevím, co přesně – ač na Šumavě, od té doby, co jsem si přejel špičky běžek v garáži, jsem analfabet, co se týká zimních sportů :-))) Co na tom, že tančí A2, čili o dva levely výš? "Zkrátka je potřeba doplnit čtverylku, tak dorazíme!", pravila Dita. A že se budou osm hodin „otravovat“ na „primitivním“ levelu? Vždyť o nic nejde, důležité je, že se noví tanečníci (tedy ti ze Šumaváčku) posunou o kus dál. Dneska jsem poprvé prohlásil: „Kohokoli z vás vezmu do Bratislavy na „Májovku“, anichž bych se za něj musel stydět. A to byla velká pocta, po které už žádná slova nemají padnout, takže končím se svým grafomanstvím.

PS. Pochvalu zaslouží i Eliška s Terkou, které přišly, aby se zdokonalily v Ms.

 

Square pro nejzkušenější

Překvapilo mě to. Čekal jsem, že to bude super, ale že až tak, to jsem netušil. Osm nejzkušenějších tanečnic (včetně jednoho tanečníka) již nemá šanci se na klubu posouvat dál. Únava ze školy, následně ze dvou a půl hodin tancování country tanců na klubu, to se projevuje a na poslední hodinu square dancingu již nezbývá sil - jenom si procvičíme to, co již umíme. A tak nezbývá, než se scházet jednou za měsíc na celý den a posunout se o kus dál. Poslední lednový den proběhlo první toto mimořádné soustředění. Povedlo se.. Již po první hodině tancování jsem musel uznat, že jsme udělali tolik, jako za měsíc na kroužku. Tancování levelu Plus a k tomu výuka A1 v boxu. Nejen na mne, ale také na celou řadu nahrávek. Ať si zvykají na cizí hlasy a výslovnost... Vždy, když už hlavičky "nebraly", sedli jsme si ke společenské hře "Se square dancingem do stodoly!" a nenásilnou, zábavnou formou jsme se vzdělávali dál. A protože nejen já, ale všichni zúčastnění byli nadšení, je jasné, že plánovaný každoměsíční cykus těchto akcí zrealizujeme!

 

S Johankou na Czech Open

Šumaváček předtančení nedělá, na soutěže nejezdí a nevystupuje. Když mě však na přelomu roku 2013 a 2014 oslovil Tom Dvořák, jestli bychom nechtěli soutěžit na jeho soutěži, nebyl jsem proti. A usoudil jsem, že výjimka potvrzující pravidlo nemusí být na závadu. takže začal nácvik. Nejprve v srpnu v loučovickém kulturáku, po skončení prázdnin v rámci kroužku. Bohužel odpadla plánovná soustředění, protože Johanka odjela v nejnevhodnější dobu do Klimkovic. Naštěstí se stihla vrátit na podzimní prázdniny a tak jsme doháněli co se dalo. a výsledek? Koukněte se na fotky: 

Tak tohle byl výsledek. Ale nepředbíhejme.

  

Takhle naše šestičlenná výprava celou akci zahájila. Chlebíčky, kafíčko, džus - nejlepší předpoklad k nejlepšímu místu:-)) .

 

Chybět nemohla ani nejmenší tanečnice Šumaváčku Kristinka. A samozřejmě Milča, která při nácviku vedle Johanky celou dobu tancovala "chodící" verzi choreografií. To proto, aby si Johanka zvykla, že se vedle ní na parketu něco děje - na těchto soutěžích je zvyem, že vedle vozíčkářů tančí jeden, kdo divákům ukazuje, ve které fázi tance se vozíčkář právě nachází.

  

Pak už jen nezbytné doupravení obličeje i kostýmů a můžeme se jít chystat do předstartovních míst.

 

A že se povedlo!

 

No neříkal jsem to?

 

Matěj Kučera udílí Johance poslední rady. Je to právě on, kdo s ní bude na tanečním parketu představovat chodícího tanečníka.

 

Jedna z několika sestav poroty.

 

Chvilka očekávání, než se Johanka dostane na řadu. Může to i úplně zvrzat, může se jí to podařit odtančit i úplně suprově. To nikdo neví. Ale i kdyby se nezadařilo, tak se vůbec nic neděje. Už jen ty chvíle nácviku byly fajn, nové zkušenosti pro Johanku, Milču, mne (Míru) a určitě i její rodiče jsou k nezaplacení. Rozhodně nepatřím se svým přístupem k těm vedoucím, kteří by se na děti zlobili za to, že se na soutěži něco nepovedlo.

Čekání jsme si krátili focením. 

 

  

Johanka s Matějem.

 

A pak to začlo. První tanec.

 

Rychle převléci a znova na parket.

 

A ještě jeden tanec do třetice.

 

No že jí to slušelo?!

 

Předávání diplomu a poháru.

 

...

 

Šéf celé soutěže Tom Dvořák předává Johance výtěžek finanční sbírky od tanečníků na její další léčbu. Tomovi patří velký dík za to, že Johanka a její doprovod měl soutěž zdarma a navíc Johance s maminkou sponzorsky poskytl bezbariérové ubytování v hotelu.

 

Zástupkyně Jihočeského kraje předává Johance upomínkové předměty.

Pak už se jen rozloučit a hodinu před půlnocí jsme doma...

 

Poslední kroužek školního roku 2013/2014

Už je to tady! Poslední červnový čtvrtek a již zítra, po předání školního vysvědčení přijdou vytoužené prázdniny! A protože se děti snažily (alespoň většina z nich) i na kroužku, nemohly nedostat vysvědčení. A že bylo krásné - na všech jen samé jedničky!

Protože jsme si chtěli poslední kroužek užít, tancovali jsme až do poslední minuty. Ale dlouho naše tancovací přestávka trvat nebude - již pozítří začne letní soustředění!

             

 

Závěrečná akce letošního roku a malý výlet na Moravu

15.-18.5.2014

(Zatím jen fotky, povídání dodám časem. Fotky přímo z taneční akce najdete v sekci "O tom, co bylo".)

"A jedem!", zkonstatoval jsem krátce po šesté hodině ve čtvrtek 15. května. Vstávání, kdy čas na hodinách začíná čtyřkou, sice nepatří mezi moje oblíbené aktivity, ale delší výlety bez toho tak nějak nejsou ono. Když chce člověk něco poznat a vidět, musí si umět přivstat. Naše cesta začíná objížďkou hned ve Vyšším Brodě. Jedeme přes Drkolnou a po docela zdevastované silničce drkotáme dvacítkou až do Horního Dvořiště. Kdybychom v té chvíli tušili, kolik takových objížděk nás ještě čeká... Po zkušenostech s D1, která na mnoha místech vypadá jako silnička na Drkolné a kde jsem naposled stál několik hodin u bouračky, chci jet raději spodem. Jenže než dojedeme do Třebíče, máme za sebou objížďky již čtyři! V Třebíči nás značky varují, že další je ve Vladislavi a další v Náměšti. Rezignuji a raději se dostáváme na dálnici. Snad nás nepotká nějaká zácpa. 

Nepotkala a tak za chvíli již parkujeme v kroměřížském klášteře, kde nám sestra Zuzana domluvila bezpečné místo pro auto nacpané nejrůznějšími věcmi. Zatímco na Šumavě bylo slunečno, zde nám počasí příliš nepřeje. Silný vítr a do toho déšť. Ten naštěstí ustává a vítr je docela teplý, takže to není až tak velký problém. Protože jsem na zámku byl již několikrát, jde na prohlídku s dětmi Milena. Já s Kristinkou na ně čekám v zámecké restauraci. Je to spíše bufet, ale nekouří se tam a mají dobrou minerálku a výtečnou zelnici. Bez té by výlet na Valašsko nebyl úplný, to jsem skutečně neodolal. V každé části Valašska trošku jiná, ale všude skvělá. Kromě prohlídkové trasy navštíví děti s Milenou i věž, kde je pěkně větrno. Mají z toho zážitek na celý víkend. Mezi tím přichází sestra Zuzana, kterou jsme skoro rok neviděli, naposledy v létě, když si byla zatancovat v Loučovicích. Chvíli popovídáme u čaje, děti si smlsnou na nanucích a už vyrážíme do Květné zahrady. Ta ještě není v úplně reprezentativním stavu, květinami ji začínají osazovat až po zmrzlých mužích. Ale i tak stálezelené keříky stojí za shlédnutí, tvoří úžasné reliéfy. Zvláště z kolonády a jejího převýšení je máme jako na dlani - z výšky vyniknou. Navštěvujeme i rotundu s nádhernou výzdobou a pak už hurá na největší atrakci zahrady - rostlinné bludiště. Docela veliké a děti bloudění vyloženě bavilo. Rozloučili jsme se se sestrou Zuzanou a pak už vyrážíme směr Hostýnsko-vsetínské vrchy a Všechovice. Ještě než dojedeme, voláme Ireně Kývalové, šéfové souboru ze Všechovic, abychom pak dlouho nečekali. Irena přijíždí za pár minut po nás, rychle vynosíme věci z auta, ubytujeme se a najednou je večer. 

POKRAČOVÁNÍ BRZY...

 

Naše malá výprava na zámku v Kroměříži.

 

 

Na věži v Kroměříži bylo hodně větrno, ale byla to sranda.

          

V Květné zahradě se sestrou Zuzanou.

     

Nahoře: Terezka s Eliškou sledují rozvodněnou bečvu, která se pomalu vylévá ze břehů.

Dole: Čekáme na prohlídku Zbrašovských aragonitových jeskyní.

  

          

            

      
 

    
   

                  

 

          

 

 

 

S Johankou za Melissou 28.3.2014

Informace o Johance, které jsou k přečtení na titulní straně těchto webovek padly na úrodnou půdu. Kromě toho, že se spousta lidí pustila do sběru víček a někteří i do sbírek finančních, Ota "Tom" Dvořák z Písku přišel s nápadem, že by na své podzimní soutěži otevřel kategorii wheelchair.  V únoru Johanka souhlasila, že do toho půjde. A protože k Tomovi na konci března přijela skvělá lektorka z Holandska Melisa Geveling (která je koordinátorkou právě pro tuto kategorii), vypravili jsme se do Písku. Strávili jsme v příjemné společnosti celé odpoledne a vyjasnili si vše potřebné k tomu, abychom mohli začít s nácvikem.

 

Podzimní prázdniny 25.-30.10.2013

Letošní podzimky měly menší účast tanečníků z jiných klubů. S holkami z Plzně jsme tancovali naposledy právě před rokem. Tehdy se chystaly na letní tancování do Loučovic, to si pak rozmyslely a chystaly se na podzimky. I ty si však rozmyslely. Takže z cizích přijela jenom Jitka s Péťou. Ale vůbec to nevadilo. Vzhledem k tomu, že je nás v kroužku docela hodně, dali jsme dohromady Plusovou čtverylku s A1 boxem a tak jsme si užívali i malinko složitějších levelů. A na nižší levely nebo na country nás byla plná tělocvična. Bylo to skvělé. Udělali jsme takové pokroky, jako za čtyři měsíce chození na kroužek. Asi čtyři tanečnice se nemohly (některé nechtěly) zúčastnit a docela se ve znalostech oproti ostatním propadly. Zato Kája, která začala do Šumaváčku chodit teprve ve čtvrtek před podzimkami, se neuvěřitelně roztancovala a dohnala řadu tanečnic. Velkou radost jsem měl z Aničky a z Elišky, které již překonaly jiné, řadu let tančící tanečnice, které se však poslední rok či dva, prázdninových aktivit nezúčastňují. Monika, Filip, Jolanka, Hanička Š. se během roku vypracovali natolik, že tančí Plus. "Zaslouží si graduaci z Basicu!", řekl jsem si jednoho dne, když již bylo jasné, že to s country tanci i square dancingem myslí vážně a chtějí se těmto tanečním směrům doopravdy věnovat. Navíc Jitka, která absolvovala již celou řadu zahraničních akcí a začíná tančit A2, si již také zaslouží být graduována z vyššího levelu, než je pouze Basic. A protože ji znám a vím, jak je schopná "z rukávu" vysypat definice figur, dostala graduaci rovnou z Plusu, Mainstream klidně mohla přeskočit. Jak už je na těchto akcích zvykem, pouštěl jsem i desky a kazety s jinými callery, aby si děti zvykaly na jiné hlasy. A všichni si vedli skvěle, i když pochopitelně ne vždy a všemu rozuměli.

Během poledních a večeřových přestávek jsme vyráběli graduační čepice, v kuchyňce vládla skutečně tvůrčí atmosféra. Stejně jako v pátek při přípravě akce či ve středu při balení. Jen mě zamrzel přístup rodičů jedné graduované tanečnice, kteří tuto slečnu prý ani na jeden z těchto důležitých dnů nepustili.

Péťa zjistil, že kousek od Brodu je nová "keška" a tak jsme si ji byli odlovit. Byla to multina, která nás protáhla po širém okolí. Zvláště cesta po žluté okolo Menší Vltavice byla s kočárkem občas fyzicky náročnější. Přenášení přes padlé kmeny, vývraty a spoustu balvanů byla.....řekněme zajímavá (ale kdo mne zná a ví, že jsem kdysi zdolával Luč s kolem i s běžkami, toho to nepřekvapí - na rozdíl od turistů, kteří nás s kočárkem potkávali). Ještě, že mně a Milče pomáhali Péťa s Filipem. Ale keška se našla!!!! Mimochodem - ještě nikdy jsem nevyběhl kopec kolem křížové cesty na Maria Rast takovým fofrem. Děti se předháněly, kdo zrovna poveze kočárek a většinou ho tlačilo pět, šest lidí najednou. To je pro dnešek vše, další fotky a povídání o této akci Vás čeká v nejbližších dnech.

 

Táto, já chci taky mikrofon!

 

Ve víru tance.

  

                                                   Ve chvílích volna přicházely na řadu umělí tanečníci.

    

                                                                                       Jitka si prohlíží kroniky.

   

                                                                       A papali všichni...

                                        
            

  

 

 

        
 

    

 

 

 

 

 

 

 

24. narozeniny SDC Šumaváček 26.9.2013

Bylo to komorní a decentní. Milena upekla "dort" v podobě smrčku (jak jinak, když ho máme ve znaku), k tomu 24 svíček - tu pětadvacátou holky zapíchly pro jistotu. Raději o jednu víc, než  méně. Symbolizovala vstup do pětadvacáté sezóny. A pak už se jenom tancovalo, tancovalo a zase tancovalo. Nová letošní přípravka už umí right and left grand, right and left thru, pass thru, grand square, four ladies chain, dosado, ladies chain, swing, promenade, sashay, cast off and all follow a další figury. A to včetně prvňáčků. O stupeň zkušenější jsou dvě tanečnice kousek za easy basicem, většina je pak na celém basicu (chybí jim už jenom zoom) a nejzkušenější mají za sebou půlku plusu. Do Ledců máme přihlášené tanečnice a tanečníka do celého osmi místného Vita a tak každý kdo zaváhal může jenom doufat, že pojede i Monika s Evženem druhým autem. Protože kdo tam pojede, určitě se posune o kousíček dál. A podzimní prázdniny? Ty teprve zahýbou znalostmi dětí. Šest dní tancování, navíc zřejmě s výrazně pokročilejšími tanečníky z jiných souborů, pomohou i naše nováčky ve square dancingu roztancovat.

 

 Nahoře: Milena s Monikou přinášejí dort.

Dole:To je on.  

Nahoře: Mňam, mňam, už se těšíme, až to Milča nakrájí (dva obrázky dole).  

Jenom Kristinka celou slávu prospinkala u táty.  

Klubová návštěva 19.9.2013

 

Po čase jsme opět měli klubovou návštěvu. Přijel pár z německého Augsburgu a Neu-Ulmu. Děti se pěkně nastrojily, moc jim to slušelo. Pro většinu tanečníků to bylo první setkání se zahraničními tanečníky. V létě děti měly problémy se srozumitelností nápovědy, když jsme tancovali na různé callery z desek a kazet. Teď viděly, že i zkušení tanečníci mohou mít problém s porozuměním, pokud nejsou na výslovnost callera zvyklí. Začali jsme jednoduchými country tanci s přípravkou. Po odchodu přípravky přišel na řadu square dancing, od EB po jednoduchý plus. Bylo znát, že je ještě těsně po prázdninách a tak cesta z hlavy do nohou byla občas docela dlouhá. Nicméně evidentní bylo, že figury  v hlavičkách jsou a že nebude zas tak velká práce si je oživit.

 

 

   

 

 

S Eulálií, která u nás byla na návštěvě od července jsme se rozloučili již minulý týden. Nyní jsme ji poslali zase na další cestu.

      

Loučení s Eulálií 12.9.2013

 

Tak takle se k nám čarodějnice Eulálie před třemi měsíci dostala. Putovala z německého města Aichach, přes Rakousko, opět Německo, Slovensko, Ostravu až k Šumaváčku. Protože ji pravděpodobně již za týden pošleme dál do světa, chtěli jsme se s ní náležitě rozloučit.

 

Tolik příznivců Eulálie během léta na Šumavě získala! Všichni přišli na oslavu jejího odjezdu. Samozřejmě jsme jí do knihy nahrazující cestovní pas napsali pár slov na památku.

 

A děti mávaly a mávala i nejmladší tanečnice Šumaváčku Kristinka.

 

 

 

Takže, milá Eulálie, pápá a šťastnou cestu!!!

  

Ve druhé části kroužku se holky strojily do Mírovo šatiček. Nejrychlejší byla Hanička a moc jí to slušelo.

 

 

Ukončení školního roku 2012/2013

Předposlední červnový čtvrtek proběhla poslední schůzka Šumaváčku v tomto školním roce. Celý rok se děti snažily pomoci princezně Amálce s výukou dráčků Skvéráčka a Kántryáčka a naučit je co nejvíc figur. A protože se jim to podařilo, odměnou jim bylo předávání diplomů princezny Amálky.  Sice se nás již moc nesešlo - někteří již byli na dovolené s rodiči, jiné zlákalo horké sluníčko, ale o to víc jsme si poslední kroužek užili.

           

Salzburg 2011

Druhá třetina srpna pomalu končí a náš Mercedes míří na jih. Přesněji na jihozápad. Je nás jenom šest - dvě účastnice podlehly letním zdravotním problémům a tak nás není čtverylka, jak jsem se původně těšil. Z klubů ač jsme různých, přec jsme všichni ze Šumaváčku. Někteří řádní, jiní externí členové. Cílem našeho putování je další ročník Wolfgang Amadeus Mozart Dance v Salzburgu. Kromě domácího klubového callera Kurta je zde jako host Brian Hotchkies z Austrálie. Předvádí asymetrické callerování, často sahá do tradičnějších choreografií, které u nás známe jako country tance. Velmi příjemné tancování. Ale nepředbíhejme...

TAK TO JE CELÁ NAŠE VÝPRAVA.

 

Již na dálnici před Salzburgem se děsíme černých mraků před námi a doufáme, že to bude jenom bouřka a ne příchod studené fronty. Než v kempu postavíme stany, už leje. Naštěstí po půlhodině déšť ustává, pořád je nadstandardní teplo a tak za chvíli usycháme. Přejíždíme asi deset kilometrů na parkoviště u taneční haly. Těší nás, že již cestou vidíme pořadatele značící příjezdovou trasu. První, koho potkáváme po vystoupení je caller Kurt, se kterým se známe již z dřívějších návštěv WAMD a klubu. Je očividně potěšen, že kromě Rakušanů a Němců na jejich akci zavítali i tanečníci z jiné země. Jak se později ukáže, jsme jediní neněmecky hovořící cizinci. Odcházíme do města prohlédnout si centrum. S Milenou jdeme na zámek, ostatní posílám na hrad, který za shlédnutí skutečně stojí (ale my tam byli loni).

   

NA ZÁMKU

V PODHRADÍ

Cestou zpět k autu doufám, že není vykradené, ale nejsme v Čechách, tak snad ne. Vůbec by mě nenapadlo, že budeme řešit problém zcela opačný. Jedna tanečnice, bojíce se o své spodničky, má obě komory obrovského kufru zajištěné visacími zámky. Jenomže jsme všichni strávili noc ze čtvrtka na pátek u mne doma a klíče od zámků zůstaly na stole... Jelikož nářadí je v dnešních autech vzhledem k neopravitelnosti naprostou zbytečností a jedné, co vozím jsou kladiva na uvolnění šroubů od rezervy, je rozhodnuto. Jedno kladivo zdola, na něj zámek, druhým do něj majznout. Škoda, přeškoda krásného, nového, velikého kufru. Žlutá cedule rakouského automotoklubu mi vnukla spásný nápad. Tam přece musí mít nářadí! V luxusní recepci na příjmu oprav si s obrovským zavazadlem připadám poněkud nepatřičně, až komicky. Slečny za přepážkou také neskrývají své pobavení, když vidí naši trojici vlekoucí kufřík velikostí přívěsného vozíku. Vysvětluji jim náš problém, opět je to docela pobavilo. Ne tak přivolaného mechanika. Vidí podivné turisty z východu a očividně se mu do přestřihnutí zámků nechce. Musím ho delší dobu přesvědčovat a vysvětlovat, že hned vedle, jen přes ulici je square dance víkend a uvnitř jsou skutečně jen petticoats - spodničky - a že jsou skutečně naše. Nakonec povolí a posílá nás do dílny. Pro jistotu přestřihne jen jeden zámek. Teprve, když vidí, že jsem si nevymýšlel - co se týká obsahu kufru - a že je skutečně nacpaný barevnými hadříky, přestřihne nám i druhý zámek. Pak už nám nic nebrání v klidu se naobědvat a pomalu se připravit na páteční tancování.

JOHANKU VAŘENÍ VYLOŽENĚ BAVILO, UŽÍVALA SI HO.

VE VÍRU TANCE

Afterparty si děláme na kempu. Je příjemný teplý večer, dobře se venku sedí. Po večeři přijde vhod i štamprdlička Becherovky. Teda jen pro ty nad 18.

 JOHANKA NEJDŘÍV VAŘÍ (NAHOŘE) A PAK SI PĚKNĚ POSVÍTILA NA PÉŤU (DOLE).

 VEČEŘE V TRÁVĚ...

Druhý den opět vyrážíme do centra. Chci vzít naši výpravu do obchůdku, ve kterém jsou tisíce a tisíce kraslic. Od minulé návštěvy rozšířili sortiment i o vánoční zboží. Také nemůžeme vynechat návštěvu katedrály a na chvíli se zastavíme u místní folklórní kapely.

 

MEZI VEJCI NECHYBĚLA ANI PŠTROSÍ.

JEN JÍ ČLOVĚK CHVILKU NEHLÍDÁ...

    

ACH JO, KDE JSOU TY ČASY, KDY MÍRA MOHL NOSIT KOŠILI, KTEROU PŮJČIL PÉŤOVI...

  

ŘÁDNÉ TANEČNICE ŠUMAVÁČKU.               KOLIK MÁ TA JOHANKA

                                                                       VLASTNĚ NOHOU A RUKOU?

    

    

BAREVNÉ SPODNIČKY V SHOPU FASCINUJÍ KAŽDÉHO, KDO JE NA AKCI POPRVÉ.

 

 KTERÝ PODVAZEK SI MÁM VYBRAT?

 ŽE BY TUHLE?

 MILČO, JAK MI  SLUŠÍ TEN PÁSEK?

 TEDA JAK SE DO TOHOHLE VEJDE JEŠTĚ ŠEST LIDÍ...

  

 

  

   

 

 OBĚD.

 

 POSLEDNÍ ÚSMĚV A MŮŽEME ODJÍŽDĚT.

 

 

Holubov - červen 2011

Do Holubova jsem se těšil od chvíle, kdy jsem zjistil, že se této akce zúčastníme. Ti z Vás, kteří si naše stránky prohlížejí pravidelně vědí, že před dvěma roky jsem si byl v Salzburgu zatancovat na úžasného amerického calle Bronca Wise. Byl jsem přesvědčen, že budu chodit na Plus a v době, kdy bude probíhat tancování A2, budu chodit na výlety. Přeci jenom už je to pěkných pár let, co jsem koketoval dokonce s C2, ale od té doby se řada figur v hlavě pěkně uložila a v klidu čeká, kdy na ně opět v záplavě circle left a dosado, dojde řada.  Myslím, že tanečník by si měl stoupat jen na ty levely, které stoprocentně ovládá. Jo, houby.  Hned při prvních tanečních tipech se nedostává jeden jedinný tanečník do čtverylky. Na jedné straně etický zákaz nejít na level, kde si nejsem 100% jistý v kramflecích, na straně druhé etická povinnost jít doplnit čtverylku, pokud jim jeden chybí a je alespoň nějaká šance ji nerozpadnout. Bylo to asi stejné, když cyklistu posadíte po delší době na kolo či plavce hodíte po několika do vody. Jasně, občas jsem tápal a tu a tam potřeboval pomoc od mých tolerantních (co jim zbývalo, sami mě tam chtěli:-))) spolutanečníků. A asi to nebylo nejhorší, protože mě na A2 chtěli ještě vícekrát. Díky jim za to, určitě to pro mne byla motivace k navštívení nějaké výukové víkendovky na vyšší levely.

A také jsem měl v Holubově velkou radost, že jsem potkal spoustu lidí, které jsem znal v mé hodně dávné, ale i té takřka nedávné, taneční minulosti.,

 

Míra po asi deseti (?) letech na A2. Ve čtverylce i Anička, kterou jsem učil první Basicové figury (Kája byl v Holubově také), ale to už je dávno a byla to úplně jiná kapitola...

 

Výlet a taneční soustředění Jizerské hory a Krkonoše

Květen 2011

"Bylo to super!" Tak některé tanečnice Šumaváčku reagovaly na konci výletu do severních Čech. Každoročně se snažím na závěr školního roku vytáhnout holky někam na druhý konec republiky na více dní. Tentokrát jenom na čtyři, ale i tak to bylo fajn. Čtvrteční vstávání bylo drsné. 3.30 není hodina, která by mne inspirovala ku vstávání, my, kdo jsme založením sůvy raději touto dobou chodíme spát. Jenže naložit auto hromadou věcí den předem by se mohlo zle nevyplatit a ta hodinka bdění se za jistotu zachování majetku určitě vyplatí. Ve 4.45 už jsem ve Vyšším Brodě a nakládám první holky. Pohoda v našem voze vládne od samého začátku. Jen chvilku po výjezdu jedeme Táborem. "My chceme školníka, my cheme školníka!!!", skandují holky, když vidí ceduli Tábor. Alespoň mu zavolám, aby je alespoň pozdravil. Zkrátka - nejlepší školník na světě (to tvrdí on a já musím jen potvrdit) je populární, kdyby se přihlásil do nějaké televizní soutěže, davy fanynek by mu určitě nedovolily nevyhrát. Řeč je samozřejmě o Lubošovi Pršalovi. Netrvá dlouho, slabé čtyři hodinky od odjezdu a projíždíme Sobotkou. Vlastivědní znalci už jistě tuší, že naší první zastávkou je zámek Humprecht. Překvapila mě naše Johanka, která v sále, kde byla průvodkyně pyšná na akustiku hlavní místnosti prohlásila něco v tom smyslu, jako:"To by se ti pěkně blbě zvučilo..." Zkrátka je vidět, že si má postesknutí nad některými prostory pamatuje, má velké plus:-)).

Kost jsme viděli již z ochozu Humprechtu. Ne, nemyslím tím sličnou průvodkyni, ale hrad. Jen pár minut cesty od Humprechtu a už parkujeme přímo pod hradem. Dáváme si hned dva spojené okruhy, když už, tak už. Z Kosti míříme do Troskovic. Protože tří z naší šestičlenné výpravy již na hradě Trosky byli, vynecháváme hrad a jedeme rovnou do muzea panenek. Na dva tisíce kousků určitě stojí za shlédnutí. Nejen panenky na hraní, ale i sběratelské kousky, rozdělené tématicky i podle materiálů, ze kterých jsou vyrobené,

Závěr čtvrtečního výletu (teda poznávací vlastivědné části) patří Brodu. Tentokrát ne Vyššímu, ale Železnému. Jedeme navštívit výrobnu skleněných perel a malilinkatých skleněných zvířátek. Nejdřív pozorujeme paní, jak vyrábí prťavoučké slony a pak si holky samy vyrábějí naušnice, přívěsky, srdíčka a fůru dalších úžasných věcí. Na stěně stovky korálků, perliček, blbinek, na druhé drátky, šňůrky, kůžičky, minikarabinky,.... co si kdo vybere si zaplatí, vezme ke stolečku, kde už jsou připravené kleštičky a vše si vyrobí dle vlastní fantazie. Závěr patří ubytování u paní učitelky Petry v Kořenově, kde holkám její syn Šimon připraví pingpongový stůl a holky se sportovně vyžijí. Zejména ve chvíli, kdy fotbalový nadšenec Šimon nenápadně pozve holky na palouk, aby si společně začutali:-)))))

Ráno jdeme dětem z kořenovské školy ukázat, jak vypadají country tance. Hned potom nás stejný úkol čeká v Harrachově.  Na obou místech báječné děti, skvělí kantoři. Ač velmi, velmi jednoduché tanečky, všichni jsme si to báječně užili. Problém nastává po odjezdu ze školy, při hledání slušné a levné restaurace. Babinec v autě. Ta nejí to, ta zas tohle. Máme čas, tak ať si samy vyberou, já sním všechno. Klidně budu dělat taxikáře. A tak jezdíme od hospody k restauraci a docela se bavím, jak se holky dohadují, kam jet nebo nejet. Něco je drahé. Něco je levné, ale "to je hnusný". Tam, kde mají levné ňamky, mají zavřeno. Poté, co si dvakrát projedeme Harrachov se holky shodly na jedné z restaurací. Solidní ceny i výběr. Jen ta obsluha. Po hodině dostáváme objednané jídlo, mezi tím přijela i Milena a tak se počet vedoucích a dospěláků zdvojnásobil. Jen tak tak stíháme na druhou hodinu objednanou prohlídku sklárny. Ukazují nám jak výrobu foukaných sklenic, tak broušených, zase je to jiné, než loni v Nižboru. Úžasná je návštěva muzea skla, spojeného s muzeem lyžování (jak jinak - v Harrachově, který je spojen s takovými legendami, jako je Pavel Ploc). Ze sklárny pak ještě na chvilku k paní učitelce do chaloupky, abychom si odpočinuli a pak už jdeme tančit. Docela mě překvapily některé tanečnice Šumaváčku, které sice relativně umí figury do square dancingu, ale country taneční figury jim naprosto vypadly z hlav. Zato jiné, které ve square nejsou až tak kované, ale jezdí častou na country, mají pevné základy a country jim nedělá problém. Závěr dne je "veselý". Při odjezdu ze školy se Johanka drží sloupku dveří před sebou a jiná tanečnice si v té chvíli zabouchne dveře. "Aúúúúúú", (nebo něco na ten způsob) se v té chvíli ozvalo vzadu a těsně na to několik nepublikovatelných slov z mých úst na adresu slečny zabouchávající dveře (byť za to až tak moc nemohla, koho by napadlo, že někdo strká ruku tam, kam nemá). Ale vše vypadá celkem dobře, žádné hmatatelné, ani vizuální změny, hybnost stoprocentní a tak je průšvih zažehnán.

Nechval dne před večerem... Ráno ruka nateklá jak stéblem slámy nafouklá žába (to mi vyprávěl svoje klukoviny dědeček). A tak Milena míří s ostatními tanečnicemi na tancování a já s Johankou do Tanvaldu (vždycky, když slyším to jméno, vybaví se mi "Tanvald, Lipová 13, Hurych a synové, parní mlýny" - znalci Cimrmana tuto vsuvku chápou, ostatní prosím o prominutí) do nemocnice. Několikero snímků v olovem obklopené kabině potvrdí, že nejde o zlomeninu, pro zklidnění však dostáváme sádrovou dlahu. Ač s rukou na šátku, přec si užíváme dopoledního tancování. Po obědě vyrážíme na rozhlednu Štěpánka. Na západě Ještěd, na východě Sněžka, neskutečné panorama. Pak až do večera tančíme. Stejně jako v neděli dopoledne. Před odjezdem ještě přichází paní ředitelka ze školy v Kořenově, aby nám udělala exkurzi po budově. úžasnou sbírku vycpanin, které nainstalovala do osvětlených vitrín, jsem obdivoval již v dubnu. Teď jsme se dostali i na půdu, kde mají ve školním muzeu uloženy neskutečné poklady, které na mnoha jiných školách dávno zlikvidovali. Sbírky brouků, opět vycpaná zvířata, cenné mapy a snad ještě cennější nástěnné obrazy, řada báječných předmětů. Ze školy rovnou do Tanvaldu. Nikoli k Hurychovi do parních mlýnů, ale opět do nemocnice, protože se Johance povedlo přes noc dokonale rozlámat sádru.

Poslední zastávkou (nepočítám-li fyziologicky nutné pauzy,kde jsme pozorovali čápy a krahujce) jsou Bozkovské jeskyně. Jaké je moje překvapení, když po zaplacení vstupenky se na mne pan pokladník podíval a povídá: "Nejste vy ze Šumavy?" . "Jsem", já na to překvapeně. "A nejste pan Procházka?" "No, to jsem", po pravdě přiznávám. Pak pán vychází a jedna z prvních vět zní: "Vy si píšete s mojí manželkou",. V té chvíli mě polije horko, v duchu začínám přepočítávat své zuby a žebra. Píši si se spoustou manželek, řadu z nich znám jen přes tancovací maily, ale za ty roky jich bylo již několik desítek, které mě požádaly, abych jim přestal psát úplně nebo mi daly tajnou adresu, protože manžel zcela bezpředmětně žárlí. V tomto případě naštěstí všechno dobře dopadlo. Pán o mailech dobře věděl, je to nadšený tanečník a zrovna den před naší návštěvou jeskyní brouzdal po našich stránkách. Bylo to velmi, velmi milé a příjemné setkání, jak s ním, tak i s jeho paní, která během naší prohlídky jeskyní přijela, aby nás osobně poznala a navíc přivezla hromadu materiálů o jeskyních, což nás příjemně překvapilo a potěšilo. Zkrátka svět je malý a country tanečníci jsou všude:-)))

 

 

Rozhledna Štěpánka

 

    

Střelené kachny. Ne, to není zmínka o tanečnicích Šumaváčku, ale báječná společenská hra.

 

    

V Bozkovských jeskyních

          

Vidět Míru s nanukem, to je docela vzácnost.

Šumaváček na Humprechtu

  

A Šumaváček na Kosti.

      

Skály pískovcové, stánky s občerstvením:-))

Troskovice - muzeum panenek.

Z Vyššího Brodu až do Brodu Železného. Tady jsme viděli nejenom výrobu skleněných zvířátek, ale holky si i samy mohly vyrobit naušnice, přívěsky,....

Naše sportovkyně...

Zítra bude hezky - v okýnku jsou panenky.

Tancování s dětmi v Kořenově.

Tancování s dětmi v Harrachově.

 

Exkurze ve sklárně v Harrachově.

Víkendové taneční soustředění.

Výlet do Třeboně

Cestou z akce v Jindřichově Hradci jsme se s tanečnícemi Šumaváčku zastavili v Třeboni. Máme ještě chvilku čas a tak si prohlížíme  zámek, náměstí a pak už vyrážíme do víru square dancingu.

Výlet k moři, do Hamburgu na Evropské SD Jamboree a zase zpátky. 

Čtvrtek v půlce března 2011. Navečer přijíždí Honza Valenta, Vyjíždíme do Brodu, přibíráme Jitku a za chvíli již zastavujeme v Plzni. Tam na nás čeká Milena s Kačenkou a také tři hodinky spánku, abychom ve dvě vstávali a za několik málo okamžiků již vyrážíme na blízký sever. Z klubů, ač jsme různých, všichni máme společné jedno - členství v Šumaváčku. Někteří jsme řádnými členy, jiní externími. Takže je to vlastně klubový výlet.Po několika malých zastávkách na odpočívadlech či u pumpy, fascinovaní stovkami, snad i tisíci sloupy větrných elektráren,  přijíždíme do městečka Busum. Krásný jarní den, nebe jak z animovaných seriálů. Jen ten ledový vítr, kdyby tolik nefoukal. Moře sice bylo trošku jako vana, když se z ní na chvíli vytáhne špunt, zkrátka odliv je odliv, ale nám to vůbec nevadilo. Neskutečné hromady mušlí, které nikdo nesbíral, to jsem ještě u žádného z asi pětadvaceti navštívených moří, nezažil. Po krátké prohlídce centra města vyrážíme do Norderstedtu, který na mne působí dojmem satelitního městečka před Hamburgem. Zaregistrujeme se a vyrážíme hledat cloggingovou halu, kde se bude i spát. Nevěříme svým očím, když přecházím již kdoví kolikátou křižovatku a hala stále v nedohlednu. Po návratu do squareové hlavní haly stihneme sprchu a už se stavíme na první SD bloky. Mám z holek radost. Vyloženě si to užívají, reagují na všechny zákeřnosti, které jim calleři připravili, je zkrátka vidět, že na mých výukovkách dávaly pozor.

Afterparty je příjemné, hezky si popovídáme, společně, ale i s našimi německými přáteli. Jen ta zpáteční cesta, kdyby nebyla tak dlouhá...  

Sobotní ráno probíhají pouze schůze ECTA a tak se netančí. Volný čas využíváme k návštěvě shopů, kde se nám během chvilky podaří utratit nehoráznou kupu Eur, ale zato mám plné tašky barevných či blýskavých blbinek, šatiček, košilek, spodniček, sukýnek, bol, růžků,....... Přesouváme se další dva kilometry do haly, kde se tančí Plus. Večer trávíme v hlavní hale, kde proběhl Grand March a zábava se rozjela naplno. Ta přetrvává až do kon ce sobotního afterparty.

V neděli kolem jedné po obědě už jsme natolik vytancovaní, že pomalu začínáme  balit, ještě si dáme oběd a ve dvě vyrážíme.  V půl třetí ráno, po absolvování 2.263 kilometrů jsme doma a nezbývá, než jen vzpomínat na báječné dny a těšit se na další zahraniční akci.

V Busumu jsme zaparkovali v přístavu rybářských lodí.

Busumský maják

Hromady mušlí lemovaly celé pobřeží. Jen se pro ně sehnout...

Na vlasech dam z naší výpravy je vidět, jaký vítr foukal.

 

Ještě se podívat ke kapličce v Busumu a pak již rychle do taneční haly a tančit a tančit a tančit.

   

Na afterparty se nám líbilo...

 

 ...stejně jako Kačence.

 

Zkrátka páteční večer jsme si užili.

Vaření oběda na parkovišti.

Ale i večeře a snídaně jsme chystali podobným způsobem.

Návštěva SD shopů patří mezi nejbarevnější zážitky na podobných akcích.

  

 

VÝLET DO JINDŘICHOVA HRADCE

Nejen tancem živ je člověk a tak jsme s tanečnicemi Šumaváčku 11.12.2010 vyrazili do Jindřichova Hradce. Jak už to bývá, jely hlavně ty, které jezdí všude. Když jsme před týdnem jeli do Tábora, ptal jsem se holek, jestli už navštívily Krýzovy jesličky. Kupodivu ani jedna a tak sedám k internetu a zjišťuji, že v 11.12. jsou v Hradci na zámku adventní trhy. Před dvěma roky se mi moc líbily a tak dětem ještě v Táboře dávám letáček.

V sobotu vyrážíme za pěkné chumelenice, cestou se na chviličku s dokumenty stavujeme v Třeboni, jednak u vicepresidentky Šumaváčku Jany a jednak u tajemnice našeho klubu Dity. Pak už míříme rovnou do Hradce. Na náměstí jsou desítky stánečků se vším možným, kupujeme dárečky maminkám a za chvíli jsme na zámku. Někteří z nás potkávají své známé či příbuzné, ale to už jsme na nádvoří, kde jsou zvířátka. To bylo něco pro Juditku. Jenom je škoda, že zvířátka jsou evidentně přecpaná a tak chléb, který je zde pro návštěvníky k dispozici na krmení, zcela ignorují. Ale jsou mazlivá a tak si je může alespoň hladit.  Prohlížíme exteriéry zámku a pak naše kroky směřují do černé kuchyně. Johanka si dopřává česnečku v chlebu, my ostatní se nacpáváme báječnými bramborovými plackami.

Krýzovy jesličky, největší mechanický betlém na světě, tradičně nezklamaly. Kolikrát jsem je viděl? Osmkrát, desetkrát? Pořád objevuji nové figurky, pořád na mne působí jejich předvánoční kouzlo... Prohlížíme si i ostatní expozice v muzeu. O Emě Destinové dětem vyprávím vždy, když jedeme na Moravu přes Stráž (už se tam také musíme jednou zastavit), teď konečně viděly řadu zajímavých předmětů i fotografií z jejího života. Ale i ostatní místnosti jindřichohradeckého muzea stály za shlédnutí. Jen mě mrzí, že tam stále a dosud není ani zmínka o Adamu Michnovi z Otradovic, který v Hradci žil a napsal například Mariánskou muziku a nebo koledu Chtíc, aby spal...

Na závěr hradecké návštěvy nesmí chybět patnáctý poledník. Podle pověsti, kdo ho přejde a myslí si tajné přání, toto se mu splní. Některé holky šly i třikrát.

Cestou domů se ještě zastavujeme u Honzy Valenty, kterého znáte jako lektora cloggingu z Šumaváčkových akcí. Pomazlíme se s největším z jeho čtyř psů (když stál na čtyřech, byl velký jako Juditka, když si stoupl na zadní, díval se na mne pěkně svrchu), naložili stromeček z Honzova lesa a pak už nás čekala jenom pohodová zimní cesta domů...

Před zámkem v Jindřichově Hradci 

Ovečky odmítaly krmení,...

 

...ale hladit se nechaly

stejně jako oslík. 

Bez stánků by to nebylo ono

Před kašnou na nádvoří

Na záchod sice vedlo netradičně 105 schodů,...

...ale cestou byl příjemný gaučík.

Cestou ze zámku.

Na Krýzovy jesličky se těšil nejen Míra, ale i všechny holky.

   

V expozici muzea - stará lékárna.

 

V expozici věnované Emě Destinové

  

  

Přes patnáctý poledník šly některé tanečnice i 3x!

    

KLUBOVÁ NÁVŠTĚVA A VÝLET DO NĚMECKA

"Teda holky, vám to sluší!", řekl jsem si v sobotu 27.11.2010 večer v Regenu, když se dámy vrátily z toalety báječně načančané, abychom strávili příjemný klubový večer společně s tanečníky z klubu Bavarian Wood Ghosts. Ale nepředbíhejme. Vše začalo na chodbě vyšebrodské školy,  na konci podzimních prázdnin, těsně před odjezdem našich plzeňských kamarádek. Holky byly báječně roztancované, pouštěl jsem jim hromadu plusových nahrávek amerických i německých callerů a zastavovat kvůli rozpadnutí jsem musel jen zřídka. "Tak tyhle holky jsou zralé na výjezd ven", napadlo mne tehdy. A hned jsem se jim se svou myšlenkou svěřil. A protože jsem měl jeden volný víkend, hned další týden jsem naplánoval termín i klub. Když už pojedeme nějakých 150 kilometrů tam a to samé zpět, bylo by fajn zpestřit si cestu nějakým zajímavým programem.

A tak z Brodu vyrážíme již před osmou ráno. Měli jsme vyrazit již v půl osmé, ale do rána napadla hromada sněhu a tak jsem odmítl jet bez čepice. Mám jich asi šest, ale jak už to bývá, když člověk pospíchá, nenajde ani jednu. Nakonec jsem jednu objevil, úplně na dně skříně. V Lenoře je naše první zastávka. Chystáme se na "Slavnosti chleba", které tady každý měsíc pořádají. Když přicházíme k peci na návsi, místní teprve přinášejí plechy s budoucími ňamkami. A tak využíváme čas a jdeme se podívat na rechle - národní kulturní památku, odkud se plavilo polenové dřevo nejen k nám do Loučovic do papírny (kterou shodou okolností před měsícem zavřeli), ale až do Větřní. Zatímco cestou  jsme měli krásné počasí, kdy i sluníčko občas vysvitlo (a na pozadí šumavských velikánů  Plechého, Boubína, Smrčiny, Třístoličníku vytvářelo úžasné scenérie stříbrnozlatých kopců kontrastující s olověnou šedí mraků, jak kdyby je Rubens vymaloval) teď chumelilo jak kdyby se pytel mouky pekařům na návsi protrhl. Inu, to byla ta olověná šeď... Když jsme se vrátili, po chvilce pekař vyndavá z pece první houstičky. Ty se ještě horké bezplatně rozdávají pocestným, krásně nás - úplně zmrzlé - rozehřejí. Několikrát volám Mileně a Kačence, které jedou s rodiči dětí z Plzně, abych zjistil, kde jsou. Mezitím si dopřáváme další a další várky vytažené z pece. Dvě auta tanečnic a jejich rodičů přijíždějí právě včas, aby stihli ochutnat poslední houstičky. Ale to už se vytahují placky, potřené česnekem jsou úžasné, nikdo z nás neodolal - zkrátka před tancem to bude muset zachránit několik žvýkaček. Po dopečení chleba odjíždíme. Dalším zastavením je německé Neuschonau. Jako vždy (to už jsem psal loni) mi opět přijde neskutečné, že jsme v "západním Německu", aniž by po nás někdo střílel, ba dokonce po nás ani nikdo nechtěl ani doklady... Mimochodem - až do Strážného se naše auta prodírají sněhovým marastem na silnici, ale hned za hraniční cedulí je silnice jenom mokrá, krásně uklizená. A určitě to nebylo proto, že by o pět metrů vedle sněžilo méně... Nejdelší naučná stezka v korunách stromů - alespoň tak ji deklarují na internetu i v propagačních materiálech - je důvodem, proč do Neuschonau zajíždíme. Počasí nám už zase přeje  a tak stoupáme po schodech na lávku, po které půjdeme. Po zaplacení vstupného nás čeká 1.300 metrů na vysokých pilířích. Cesta je zpestřována atrakcemi, kdy návštěvníci mohou vyzkoušet, jaké to je, když se jde po pohyblivých prkýnkách, po lanech a podobně. Jelikož u těchto atrakcí není pod nohami dřevěná podlaha, ale jenom pletivo, přepadá člověka při jejich zdolávání zvláštní pocit (naštěstí je ochranné pletivo dobře připevněné, jak jsem si při jednom pádu na vlastní kůži vyzkoušel). Stezka nás ve výšce 8 - 25 metrů nad zemí zavede k jakémusi obrovskému vajíčku, 44 metrů vysokému. V něm se po spirálové cestě dostaneme na jeho vrchol - slouží jako rozhledna. Cesta zpět je ve znamení kočkování se našich tanečnic, čerstvě padlý sníh nenechá nikoho zahálet. A pak už míříme do Regenu. Nejprve nacházíme restauraci, kde se bude tančit, ale protože máme ještě dost času, jdeme něco málo nakoupit do jednoho z místních obchoďáků. Potom se jdeme projít do centra, očekávané adventní trhy tady však začnou až za týden. Sympatické, upravené a klidné centrum, bezplatné WC v infocentru i otevřený kostel, kde varhanice preludovala bylo příjemným zpestřením hodin zbývajících do začátku klubového večera. Protože je ale docela zima, přesouváme se do restaurace, kde se bude tančit. Dáváme si horký čaj, někteří z nás i večeři. Řízek přes celý talíř (ale poctivý, žádná rozklepaná sušenka), hromada hranolků a miska salátu. Už delší dobu jsou ceny u nás a za hranicemi v restauracích v podstatě vyrovnané, tak není problém, jako před patnácti roky, kdy jsme si přišli jak chudí příbuzní.

Problém je, že je krátce před začátkem klubu, ale ještě nikdo nepřišel. Nicméně paní hostinská mě několikrát ujišťuje, že tanečníci dorazí. Dorazili těsně před začátkem (asi tři minuty dopředu). S nimi nádherná, obrovská fenka irského vlkodava (jméno už jsem zapomněl). Zúčastnění tanečníci mají dva týdny po graduaci a tak je tancování jednodušší. Lehčí mainstream. Ale vůbec to není na závadu. Pro všechny holky jde o první zahraniční klubovou návštěvu (kromě Mileny) a i  o první zahraniční  zkušenost vůbec (kromě Jitky, která byla na Jamboree). Navíc se tančí na callerku a  i to je pro holky víceméně nová záležitost. Při pater callech vůbec nebyl problém - jednak kombinačně nebyla slečna callerka příliš zkušená, zato naše tanečnice byly, jednak nastávalo poměrně časté "stop and go". Ale vůbec to nevadilo. Horší byly singing cally. Ne, že by holky nebyly schopny odtančit Dive thru, ale prostě ho neslyšely. Ale večer jsme si krásně užili, vytančili jsme se do sytosti (se svým přicházejícím nachlazením a úplně odrovnanými hlasivkami z předchozího dne jsem dokonce prchal ze sálu, protože jsem neměl sílu ke konci jít tančit). Příjemné bylo, že v tomto klubu mají 18 tanečníků do 20 let a tak se holky nemusely hned na první klubové návštěvě cítit jak v domově důchodců. Ono vůbec poslední roky pozoruji v řadách německých klubů výrazné omlazení. Zápis do frindship-booku a nové dangle byly pak tečkou za báječným dnem.

Velký obdiv mají rodiče plzeňských tanečnic. Prostě nic neřešili, vzali auto a jeli i s holkami. Snad se jim výlet alespoň trochu líbil, když už museli tři hodiny sedět v tanečním sálu a asi se i nudit. Některé děti ze Šumaváčku nejely prostě proto, že nemají pas a rodiče s nimi jet nechtěli nebo nemohli (a to jsem jim nabízel cestu bezplatně). Cestování, poznávání a hlavně návštěvy zahraničních klubů či akcí, to je teprve ten pravý square dancing, kdo to nezažil, poznal z této zábavy sotva polovinu. Už se těšíme, až vyjedeme na nějaký další klub.

Lenorské rechle

Na slavnostech chleba

   

Není nad čerstvě upečené houstičky...

   

Když se čekalo na další várku z pece, stavěly holky sněhuláka.

Nebyl sice z největších, ale o to roztomilejší

 

Začátek stezky byl relativně nízko, v jiných místech jsme se dostávali až k vrcholkům nejvyšších stromů.

 

Různé druhy nástrah čekaly na stezce. Na sněhu pěkně klouzaly.

       

Zkusíte také najít malinkaté tanečnice na ochozu stoupajícím na vrchol vyhlídkové kraslice? Teprve ve srovnání s nimi je vidět, jak je věž vysoká.

     

Větší část naší výpravy na vrcholu vyhlídkového "vajíčka".

        

Čekání na místní tanečníky v restauraci bylo nejen příjemné, ale hlavně v teple.

    

Při podepisování knihy hostů

      

PODZIMNÍ PRÁZDNINY

Po loňských dobrých zkušenostech s podzimními prázdninami ve Vyšším Brodě jsem se rozhodl akci zopakovat. Protože jsme letos neměli tanečnice zralé ke graduaci, byla celá akce organizačně i finančně mnohem jednodušší.  Přijela stará známá sestava kamarádů, se kterými se scházíme několikrát ročně, abychom tančili square dancing. Samozřejmostí jsou na těchto akcích výlety. O tom, že se budou hledat kešky nikdo nepochyboval - alespoň ne ti, kdo byli někdy na letním táboře společně s Irčou. Spíš mne překvapilo, že jsem měl v kroužku děti, které se s geocachingem setkaly poprvé. U některých obrovské nadšení z nové zábavy vydrželo necelou hodinu, když holky zjistily, že je potřeba chodit a navíc plnit úkoly, tak couvly, ale Johanka s Jitkou, které jsou v Šumaváčku nejzkušenějšími kačerkami, vyrážely s Irenou i na individuální odlovy. Ale ani ostatní se na výletech nenudili. Některé z dětí byly úplně poprvé na Maria Rast, téměř všechny poprvé vystoupaly k pomníčku Vyšebrodské osobnosti Friedricha Nitsche (a to se zasadil o výstavbu jejich školy). Prošli jsme se kolem vodopádů Menší Vltavice a také z Loučovic na Čertovu stěnu. Vyběhli jsme na Kraví horu a prošli se i do Lachovic (škoda, že bizoni nebyli u plotu).

Na tancování chodily všechny zkušenější děti. Je jen škoda, že z přípravky, která by takovéto roztancování potřebovala jako sůl, se přihlásilo jen pár dětí. Ale kdo přišel, ten se něco naučil. I naše nejmenší, čtyřletá tanečnice je na tom lépe, než dvakrát starší děti, které však nebyli ani na prázdninách, ani na jiné akci. Šikovnější z nováčků se naučily na 50 figur v angličtině a jsou schopny na ně bez problémů reagovat.

O tom, že si holky našly nové kamarádky ani nemluvím. Vydařila se i sobotní hra. Děti dostaly brčka a měly za úkol pomocí špendlíků postavit co nejvyšší stavbu, samostatně stojící. Užívali si to malí, ale i dospěláci. Už teď se těšíme, až s našimi kamarády zase někam vyjedeme.

 

 

 

 

 

O akcích v Plzni, Frýdku-Místku a v Loučovicích se dočtete v sekci "O tom, co bylo".

Letní taneční soustředění

Bylo to v červenci, bylo to v Táboře a bylo to báječné. Správná parta holek a k tomu pár bezva kluků přijelo se svými vedoucími do Tábora, abychom od rána do večera tancovali, hráli hry a chodili na výlety. Hry nemohly nebýt nepodbarveny husitským hnutím, na které se v Táboře naráží na každém kroku. Pavel Přílepek nám ztvárnil roli pana Žižky, pan školník Luboš Pršala se pak zhostil poněkud recesistické úlohy zahrát Žižkovu sekretářku. Chýnovské jeskyně, Klokoty, Příběnice, Kozí hrádek, táborské podzemí, Kotnov,...  nepřeberné množství výletů nabízí táborský region. Několik málo fotografií naleznete ve fotogalerii. A tak již dnes víme, že začátek prázdnin 2011 budeme opět v Táboře, protože opravdu stojí za opakovanou návštěvu. 

PS. Pokud se chcete do Tábora podívat již dřív (a při tom si ještě zatancovat), přijeďte 2.-4.12.2010 nebo 4.-6.3.2011 nebo 15.-17.4.2011, kdy v Táboře budeme tančit.

 

Letní výlet do Potůčků

Jako každý rok i v červnu 2010 jsme jeli na pětidenní výlet s řádnými tanečnicemi Šumaváčku. Protože na pět dní už stojí za to vyjet o kousek dál, než jen za humna, vyjeli jsme tentokrát do Krušných hor, do Potůčků. Co jsme dělali si můžete přečíst v článku, který jsem psal do zpravodaje (klikněte zde): zpravodaj_cervenec.doc  Fotografie najdete ve fotogalerii.

Tak koukám, že jsem aktuality z naší činnosti trošičku šidil. Toho, co jsme za uplynulý školní rok bylo hodně, ale asi je již zbytečné se k tomu vracet. Máme nový školní rok a těch akcí, které probíhají je celá řada. Tak se sem občas podívejte, ať víte, co děláme s dětmi z Brodu a okolí. Některé informace o naší činnosti získáte i v sekci "O tom, co bylo", případně ve fotogalerii.

 

Graduace a Podzimní square dance prázdniny

A MAJÍ TO ZA SEBOU. Kdo? Přece naše nejzkušenější tanečnice. Zkrátka SDC Šumaváček měl další graduaci. Kateřina Matulíková, Jitka Kubečková, Johana Žižková, Ivana Le Quynh Nhu. Ale nepředbíhejme. O tom, že kamarádíme s řadou klubů jsme na našich stránkách již několikrát psali. Letošní graduaci předcházely podzimní prázdniny. Na celých šest dní jsme se sešli ve Vyšším Brodě, abychom – díky vstřícnosti pana ředitele Holky a celé ZŠ Vyšší Brod - skoro celý týden strávili hrami, výlety – a pochopitelně také tancováním. Co se týká výletů, nemohli jsme vynechat Vítkův Hrádek, Rožmberk, vyšebrodský klášter, poštovní muzeum, Čertovu stěnu shora i výlet dole kolem řeky. A s kým že to? S našimi kamarády z Plzně, Frýdku-Místku a Přerova.
Na programu byl především square dancing. Jeden blok Ms, druhý blok Ms, blok B a blok tradičních country tanců pro přípravku. Vůbec nevadí, že máme v přípravce 4 předškoláčky. Figury jako Hey těm šikovnějším vůbec nedělaly problém, když jsem se v sobotu odpoledne ptal čtyřleté Markétky, jak se řekne „kroužek vpravo“, suverénně odpověděla, že „silkl lajt“. A na dotaz, jak že se nazývá průchod s rukou a otočením kolem pasu sdělila, že „lajt left slů“.To „R“ přeci jenom musíme ještě dopilovat. Kromě Ms DBD jsme koketovali i s Plusem, seznámili jsme se s třetinou figur.
Byli to především Žižkovi a Kubečkovi, kteří se zasloužili o bohatě prostřené švédské stoly. Ale i ostatní přinesli něco z trouby svých maminek nebo alespoň z protějšího obchoďáku. Kromě gurmánských zážitků si rodiče, strýčkové, tetičky, babičky, dědečkové odnesli nové zkušenosti z tanečního parketu. Řada z nich tančila country tance poprvé v životě – a musím uznat, že jim to nejen šlo, ale dokonce i náramně slušelo. Však jsem také zkonstatoval, že kdyby chtěli, mohli bychom se za rok opět sejít, ale rodiče by mohli stát před dortem s graduační čepičkou na hlavě:-))
Kačence patří poděkování za skvělou hru založenou na komunikaci, která nás bavila celý čtvrteční večer.
Kromě toho, že jsme strávili skvělých šest dní měla celá akce ještě jiný pozitivní efekt. Protože ve škole probíhala výstava, rodiče slyšeli hrát muziku, tak je pořadatelé vodili do tělocvičny, aby se i s dětmi podívali. Někteří se přišli podívat i na graduaci. A výsledkem bylo několik dotazů, kdy že to tancujeme, že by jejich ratolesti rády chodily. Tak uvidíme zítra.
Více fotografií naleznete ve Fotogalerii.
   

Square dance víkend v Plzni
9. - 11. 10. 2009

Bylo nás skoro plné auto, když jsme vyráželi do Volyně. Přibrali naložili Kačenku a za chvíli už zastavujeme v Protivíně. Můj jmenovec, Miroslav Procházka tam provozuje zoologickou zahradu, kde má jenom krokodýly. Spoustu. Velké, malé, zubaté.
A pak už hurá do Plzně. Čeká nás víkend plný tancování, poznání – a jak známe plzeňské, tak určitě i her. A toto tušení nás nezklamalo. Sjelo se nás 25 tanečníků (teda spíš dva tanečníci a dvacet tři tanečnic, z toho pět Kačenek:-)) z pěti skupin z celé republiky. Potěšili mně. Zvládali vše, co jsem po nich chtěl – a navíc vládla báječná, přátelská atmosféra.
Protože jsme tancovali od Easy Basicu po Mainstream, ti, kteří zrovna netančili, vyráběli s velkou Kačkou panenky „Kofoláčky“. Sobotní poobědí patřilo tradičně poznávacímu výletu. Tentokrát Irča vybrala  plzeňské podzemí. Fakt pěkné, doporučuji každému. A večer pro nás tanečnice připravili večer plný zábavy a soutěží.
Takže už se těším na další setkání s těmito báječnými tanečníky (teda vlastně tanečnicemi), které se uskuteční.............
Takže Square Up a hezký podzim!   Míra P.
    

  

 

Léto s country tanci
Polešovice 6.-13.7.2009
aneb Náš týden ve fotografii

Článek o této akci naleznete v sekci "O tom, co bylo".
        

Velký výlet do Beskyd

Konec školního roku již několik let patří pětidennímu výletu někam na druhý konec republiky. Tentokrát jsme zvolili Beskydy. Díky pohostinnosti spřáteleného klubu z Frýdku-Místku jsme se na celou dobu zabydleli v jejich klubovně. Samozřejmě, že jsme si užívali tancování - navštěvovali jsme kluby square i country. Co by to však bylo za výlet bez hradů, památek, muzeí? Ostravská ZOO, hornické muzeum, skanzen v Rožnově, Moravský kras s Macochou i prohlídkou Punkevní jeskyně, jízdou na lodičce i svezení lanovkou. Pro většinu holek bylo zajímavé i technické muzeum autíček v Kopřivnici. Báječně jsme si pochutnali na specialitách středověké restaurace a o úžasných štramberských uších nadívaných ovocem a šlehačkou se nám bude zdát ještě hodně dlouho. Ve Štramberku jsme si užili i návštěvu hradu a muzea Zdeňka Buriana. Zkrátka jako tečka za jubilejní dvacátou sezonou (i když těch teček bude ještě několik) to nebylo špatné.

        

Máme nové šaty!!!

SDC Šumaváček získal darem od jedné tanečnice square dancingu nové šatičky. Než se ale dostaly k našim slečnám, projely takřka půl světa a do jejich přepravy se s nadšením a nasazením zapojila řada kamarádů z velké square dance rodiny! Že se budou holkám líbit jsem nepochyboval, ale že si na tříhodinovém kroužku zatancujeme tři tanečky a zbytek se zvrhne v jednu velkou módní přehlídku, že z tanečnic budou modelky i nadšené fotografky, to jsem fakt nečekal. Ale slušej jim, jen co je pravda. Ostatně...posuďte sami!
            
 
Následující fotky jsou z několika starších akcí a výletů

   

Klubová návštěvy  v německém Freyungu

        

Na Evropském SD Jamboree      Naši přátelé z Freibergu na klubovém večeru Šumaváčku

v německém Chemnitz

    

 Na klubové návštěvě v Neureichenau

   

                                                         Na výletě v Berlíně

 

   

Klubový večer s tanečníky z Prachatic a Freibergu ve Vyšším Brodě

       

 Na jednom z výletů jsme se již podruhé s holkami zastavili v muzeu letadel ve Zruči.

 

TOPlist