Místo úvodu: Mám rozepsaný článek. Již delší dobu. Nějak na jeho dopsání nespěchám. Není kam spěchat. Ale než ho dopíši, ještě nějaká voda ve Vltavě uplyne a ještě si mé oblíbené Vivaldiho Čtvero ročních období párkrát pustím. Krásně se při něm píše. Staré kroniky na klíně, příjemná stará muzika, sklenka dobrého starého Rulandského. Stohy fotek. Člověk se zasní ve vzpomínkách na dobu před čtvrt stoletím, pak jdou písmenka na papír – pardon, na obrazovku – úplně sama. Dnes je 26. září 2012. Náš klub, který před pár týdny vstoupil do čtyřiadvacáté sezony, právě dnes slaví třiadvacáté narozeniny. Kdy jindy tedy zveřejnit první díl country tanečních vzpomínek, když ne dnes? Tak pojďte a zavzpomínejte se mnou, jak to tenkrát vlastně bylo… 

 

Z historie Šumaváčku očima Míry.

 Tak si říkám, že by nebylo špatné se zmínit o tom, jak to vlastně celé začalo. Myslím tím jak dětské country taneční hnutí, tak i moje vlastní začátky. Už proto, že se mne na to řada účastníků seminářů často ptá. Protože se mezi čtenáři našich stránek vyskytují i mladší tanečnice a tanečníci, mám v některých pasážích vysvětlující poznámky. Obvykle vyznačené kurzívou.

Citace za starých kronik budou vyznačeny červeně.

Modře budou připsány komentáře psané v den vkládání pokračování mého povídání.

U některých informací je otazník, případně napsáno „tuším, že…“. To jsou informace, které si pamatuji na 99%, ale ještě si je musím potvrdit ve svém tanečním archivu. Kdyby třeba někdo z Vás měl upřesnění některé z těchto záležitostí (hodnověrné, například podložené letáčkem, badgem a podobně, nikoliv domněnky) rád toto upřesnění uvítám.

Píše se rok 1987. Pro řadu dnešních dětí pradávná historie, pravěk, který jim splývá s informacemi o sametové revoluci i o druhé světové válce. Je 16. leden a já jakožto zapřísáhlý netanečník sedím na balkoně loučovického kulturního domu a užívám si první country bál v naší obci. Poté, co mi taneční mistr v základních tanečních dokázal veškerý tanec naprosto znechutit, odmítám se v tomto podivném druhu zábavy jakkoli angažovat a country bál pojímám jako koncert. Jenže dole na sále se děje cosi, co překračovalo veškerý rámec mých dosavadních představ o tanci. Hraje kapela Newyjou, předtancovává Caramella a jakési zvláštní tanečky vyučuje pro mne tehdy neznámý pán – Jasan Bonuš (pozn. pro znalé – to není omyl, Caramella a Jasan Bonuš tehdy skutečně spolupracovali). Tehdy mě dostali. Všichni dohromady.

Když o několik měsíců odjíždím na vysokou (ne abych střílel srny, ale abych pilně studoval ČVUT), doufám, že bych mohl na pana Bonuše a jeho tanečky v Praze někdy narazit. Jaké je moje překvapení, když zjišťuji, že Jasan pořádá country bál každou poslední středu v měsíci! (To také není překlep, nevím jak o čtvrt století později, ale tehdy Pražáci odjížděli na víkendy na chalupy a do přírody a tak většina kulturních produkcí probíhala ve všední dny – country bály na „Barče“ – KD Barikádníků končily tak, aby se stihlo poslední metro).

(Poznámka pro ty, kdo ho neznají – Jasan Bonuš přinesl společně se svým otcem Františkem Bonušem country tance do Československa. Bez nich by celý český a slovenský country taneční svět měl nejen velké zpoždění, ale zcela jistě by se ubíral i jiným směrem. Díky jim za to. Jasan Bonuš zemřel v roce 1998, jeho otec o rok později. Jitka Bonušová, tehdy Kožinová, přinesla do Československa clogging. Včetně tradiční terminologie, užívané v Appalačských horách.) 

A tak to všechno začalo... Když pak Jasan začal pořádat pravidelné čtvrteční country taneční, je jasné, že country tance  jsou moje parketa.

Tehdejší country taneční měly úžasnou atmosféru. Na Barče se scházeli tanečníci všech věkových kategorií – od nějakých dvanácti let věku až po dospěláky, kterým tehdy mohlo být kolem čtyřiceti. Ale většina byla mezi šestnácti a pětadvaceti. Všichni měli společné jedno – blízký vztah k přírodě, k folkové a country muzice, ale především obrovské nadšení pro country tancování. A podle toho to také vypadalo – ve čtvrtek country taneční a v pátek už jsme na nádraží, s kytarami, bágly, usárnami, cancáky a kusem igelitu, „...to kdyby přišel k ránu déšť...“. A večer někde ve skalách se hrálo, zpívalo – a samozřejmě také tancovalo. Z dnešního hlediska jsme uměli houbelec, ale to jsme netušili. A když nás Jasan naučil třeba Rosalie´s Boat (Basic) nebo All My Roads ve své složitější podobě (jednoduchý Mainstream), připadali jsme si jako mistři světa. A děsně nás to bavilo. Tehdy jsme se neučili tanečky rozkouskovaně, podle jednotlivých figur, ale jako celek, jako choreografii třeba na vystoupení.

Půlnoční metro (poslední) nás rozváželo z bálů, z country tanečních jsme se vraceli dřív. Nikdo tehdy na parketu nekouřil a většina z nás na akcích vyznávala prohibici (pokud zrovna někdo z blízkých přátel neslavil narozeniny:-)). A v metru se s tancem pokračovalo. Tehdy byly vozy se sedačkami bokem po směru jízdy a tak široká ulička mezi nimi sváděla k postavení dlouhé řady. A tak to také většinou dopadlo. Tančilo se až na Muzeum, kde přistoupili další cestující.

Country tance měly v té době nádech čehosi ne-li přímo zakázaného, tak alespoň ne příliš podporovaného. Díky Gorbačovovi a jeho uvolňující perestrojce prošly v roce 1988 na country bále i takové texty (na hudbu mexického tance Marietta) jako „Snad se svlažit v pražských lázních, taky jednou poštěstí, zajedu si po obědě, na Václavské náměstí....“ .  Za které by se ještě před rokem zavíralo nebo by se alespoň kapele zakázalo hrát. Už si přesně nepamatuji, jestli to hrál Větrolam, Nota-Bene nebo někdo jiný. (Poznámka pro více mladé: „Pražské lázně“ byla přezdívka pro Václavák, kde probíhaly protestní akce proti režimu, vládě a straně a soudruzi tam posílali ozbrojence i s vodními děly. Nejeden z účastníků byl zmáčen (ten měl kliku, řada byla zmlácena a zatčena). Umělci (tedy i kapely), kteří měli narážky na stav společnosti a nesouhlasili s režimem nebo ho ironizovali a zesměšňovali, mohli dostat zákaz hraní. Například kapely musely pravidelně skládat tzv. „přehrávky“, kdy předváděly komisím složeným z řad „důležitých“ komunistů, co hrají, jaké mají texty, oblečení, účesy a pokud neobstály, nesměly veřejně vystupovat.)

 Zatím jsme v našem povídání stále v letech 1987 – 1989. Jasan Bonuš (tuším, že od roku 1987) pořádá pravidelná setkání country tanečních skupin. Když v roce 1988 jedu na svou první takovouto akci (v Hostivaři(?)), jsem poněkud nesvůj – vždyť všichni jsou členy nějaké skupiny. Ale nakonec zjišťuji, že jako jednotlivec nejsem zdaleka sám. Jen z country tanečních na Barče je nás tam celá řada. Z akce jsem nadšen. Když pak přichází s myšlenkou uspořádat ne jenom jednou ročně tuto velkou akci, ale občas i seminář menšího rozsahu, jsem ještě nadšenější. Sice jsou zpočátku velmi sporadické, ale i tak jsme za ně šťastni.

Úžasný byl například seminář cloggingu s lektorkou Jitkou Bonušovou. Nebo jednodenní seminář České besedy s panem profesorem Františkem Bonušem.

Nadšený jsem i z myšlenky uspořádat týdenní akci s country tanci! Bylo to v roce 1989 a jelo se do Dolní Poustevny. Tam se tančilo o sto šest, chodilo na výlety, byli jsme se podívat například ve STAPu (= STuhy A Prýmky, čili továrna na výrobu tohoto zboží) nebo ve výrobně polystyrenu, už si nepamatuji, jak přesně se ta továrna jmenovala.

Dovolím si malou odbočku. Pro mne to byly jedny z nejkrásnějších prázdnin a nejen díky „Poustevně“. Ač za bývalého režimu, povedlo se mi 2x za prázdniny vycestovat. První cesta vedla do Rumunska. Tehdy jsme tam s kamarády jezdili každý rok, sjížděli jsme Dunajskou deltu. Rudé transparenty chválící Ceausesca ostře kontrastovaly s dětmi žebrajícími podél vlaku. Stejně jako jeho projevy vysílané do tlampačů na ulici, vychvalující jeho stranu a vládu a hlavně jeho samotného tvrdě kontrastovaly s obchody na venkově, kde se dalo koupit jen základní pečivo, dva druhy marmelády a tři druhy vodky – v zelené, bílé nebo hnědé láhvi, obsah byl stejný. A jakési  keksy. Tři dny po třítýdenním pobytu v Rumunsku jsem odjížděl na „Západ“, byť to od nás bylo na jih. Využil jsem uvolnění poměrů. Podmínkou (jednou z mnoha) pro vycestování bylo sehnání vlastní „tvrdé“ měny. Naštěstí jsem měl mezi spolužáky Araby, od kterých jsem mohl legálně odkoupit dolary. Tehdy na černém (tedy od Arabů) trhu jsem za dolar platil 45,- Kč. Pro srovnání – litr polotučného mléka tehdy stál 2,- Kč ,  benzín byl za 8,- Kč, rohlík za 0,40 Kč.  Zkrátka byla to „darda“, ale na „devizový příslib“ bych jako student před vojnou neměl nárok. Koupil jsem si 40 dolarů, banka mi jich sebrala šest po povinné směně na rakouské šilinky (zlaté dnešní bankovní poplatky:-))).  Po celoročním obíhání úřadů jsem sehnal všech potřebných 14 razítek, obměkčil jsem i soudruha děkana (nebo proděkana) fakulty, který mě nechtěl pustit kvůli jeho nezdolnému přesvědčení, že „Soudruhu, vy nám tam stejně zůstanete!!!“ a směl jsem vycestovat. Kulturní šok to byl obrovský. Minulý týden v Ceausescově království a najednou ve svobodné zemi. Srovnání vlaků, srovnání obchodů, srovnání silnic, naprosto jsem nechápal předvolební billboardy, stejně tak mě překvapil obrovský transparent „Stop Temelín“, za co by se u nás zavíralo. Sice mě soudruzi pustili jen na tři dny plus jeden den na cestu tam a jeden na cestu zpět, ale vzhledem k tomu, že řadu míst jsem chtěl navštívit hned vedle Loučovic, jen o kousek jižněji, tak mi to nevadilo a výlet byl dokonale pětidenní. Dokonalý byl i návrat, kdy se mi nepovedlo najít prameny Malše, už mě tlačil čas. A tak jsem šel po levém břehu říčky, která tvořila hranici, díval se na kostelík v Cetvinách (kam mě z české strany nepustili) a povídal si s hlídkou pohraničníků, kteří šli jen dva metry ode mne, ale na druhé (= české) straně. Ti čekali, kdy imigruji do Československa, aby mě mohli okamžitě zatknout, já však spořádaně došel až do Dolního Dvořiště a hranici domů přešel zcela legálně.

Tak zpět k tancování. Soudružka matematikářka mi vysvětlila, že kamarádi nebudeme, a tak z ČVUT v září 1989 odcházím. Je mi smutno po tancování, po kamarádech, po lidech, kteří pro mne hodně znamenali a zůstávají v Praze. První, co mě napadne je: „Tak tancuj v Loučovicích!“ A hned nad tím nápadem začínám přemýšlet. Skupinová vedoucí pionýrů Boženka mi napíše dobrozdání, že jsem politicky spolehlivý a mohu vést školní kroužek, pan ředitel Pechlát je také velmi vstřícný a tak dostávám svou první třídní knihu v životě. Jsem na ni náležitě pyšný a 26.9.1989 do ní dělám první zápis o tom, že jsme začali….

 

  

 Tak to je on, první zápis z první Šumaváčkové kroniky.

 

Jak dlouhé trvání bude naše skupina mít? Kam se budeme ubírat? Neskončí snad hned v říjnu doručením povolávacího rozkazu? Hlavně poslední otázka mi dělala starosti. Nicméně se vše podařilo a já nastupuji na náhradní vojenskou službu.

Tehdy to nebylo jako dnes, že vojenská služba byla založena na dobrovolnosti pro ty, kterým bojová technika učarovala. Každý kluk musel povinně na dva roky na vojnu. Obvykle kluky od Lipna dávali k Prešovu, ty od Košic zase nejlépe až do Aše. Zkrátka na druhý konec republiky, což tehdy znamenalo i 24 hodin cestování. Existovala naštěstí hypotetická možnost jít na náhradní vojenskou službu, slangově tzv. pětimetr. To v praxi znamenalo 19 měsíců nějaké užitečné práce (zemědělství, průmysl, nemocnice…) a pak jenom 5 měsíců základního vojenského výcviku. Sice téměř nebyla šance tuto práci získat, ale alespoň jednou v životě jsem měl kliku. Práci jsem měl v papírně ve Větřní a kromě svobody (=nevojny) jsem bral i plat. Rozhodně to byla dobrá zkušenost, makat na tři směny jako pomocný dělník. Člověk si pak jinak váží dalších zaměstnání, když má srovnání…

 „Ze všeho nejdůležitější je kronika!“, usoudil jsem hned po první schůzce a začal do ní zapisovat poznatky z kroužku i následných akcí. Jak jen jsem nyní rád, že mne tato myšlenka osvítila! Jen těžko bych lovil v paměti útržky toho, jaké byly naše začátky. Zápisky z první stránky první kroniky si můžete přečíst na fotografii uveřejněné výše.

 O romantické naivitě tehdejších dnů, značně ovlivněné výpravami za romantikou, svědčí skutečnost, že jsem si nedovedl představit country tance bez klobouku.

Dovolte mi malou citaci z kroniky: „Sláva, máme klobouky!!!“, zvolal jsem při odchodu z kloboučnictví v Celetné 26. října (míněno roku 1989). Sehnat je nebylo vůbec jednoduché (ostatně – co se tehdy sehnalo snadno, že?) a nebýt hodného pana vedoucího z benešovských oděvů, který nám zajistil jejich rezervaci, neměli bychom je dosud. …  A navíc dvanáct šátků.

 O kousek dál na téže straně: Co je ovšem nejdůležitější – od dnešního dne jsme zapsáni v evidenci souborů pod názvem Šumaváček country dancers. Jméno tedy máme….

 A ještě o kousek níž: Navíc jsem dnes nabídl Jitce a Jasanovi Bonušovým možnost uspořádání týdne Dvorany s lyžemi a country tanci v Loučovicích. …. to pro nás znamená možnost silně si rozšířit svůj taneční repertoár a získat základy cloggingu.

 A úplně na konci stránky: Ke včerejšímu dni nás bylo v Šumaváčku šestnáct. Včetně Jany Kuzbové, která se projevila jako skvělá partnerka (myšleno taneční) a nadšená tanečnice.

  Písmenka z dolní řady se na stránky nevešla. Tak tedy v dolní řadě: Alena Lišková, Marie Štěpánková, Martin Tašner, Broněk Míka, Honza Kubík, Petr Kuzba.

   Jak je vidět, informace této stránky měly pro chod Šumaváčku v následujících letech velký význam. A to včetně dnes úsměvné zmínky o kloboucích a šátcích. Tehdy jsme (i já) toužili tvořit zajímavé choreografie a vystupovat. A k tomu tyto módní doplňky byly nezbytné.

Nicméně za nejdůležitější považuji zmínku o Jasanovi a Jitce Bonušových. Maminka tehdy dělala ředitelku kulturního domu a tak mi bylo líto tuto devizu nevyužít. Jak se dozvíte v dalších pokračováních, akce se skvěle povedla a tanečnice se i nadále vracely. Nejen jako tanečnice, ale i jako instruktorky cloggingu. Já sám již v říjnu 1989, ze kterého jsou výše uvedené červené citace, cloggoval, na tehdejší dobu celkem obstojně, ale holky z Prahy nám přinášely nejčerstvěji naučené kroky.

„Holky z gymplu,…“ to byl text jednoho hitu tehdejší doby od Vítězslava Vávry.

A taková byla i zmiňovaná Jana. Jsem rád, že jsem ji tehdy zmínil, zřejmě jsem ji již tehdy prokoukl, alespoň, co se vztahu k country tancování týká. Dnes, v září 2012 sama dělá ředitelku loučovického kulturáku, má vlastní taneční kroužek a sama pořádá báječné víkendové semináře.

Mimochodem – s návštěvou Prahy a Celetné ulice souvisí i jiná vzpomínka na tehdejší dobu. To, že jsem odešel z ČVUT neznamenalo, že jsem se dokázal smířit s tím, že své kamarády z tancování budu vídat jenom občas. Z Loučovic bych neměl šanci do Prahy dojíždět, ale z Větřní, byť to bylo jen o 30 kilometrů míň (tedy do Prahy asi 190) a tak jsem do country tanečních a na bály jezdil dál. Vždycky se povedlo ukecat někoho, kdo si vyměnil směnu. V praxi to vypadalo tak, že ve 14.15 jsem odjížděl po ranní z Větřní autobusem, okolo 19. hodiny byl v Praze, odtancoval si od půl osmé na Barče v country tanečních a půlnočákem jel zpátky. V 5.45 ráno jsem již stál u vrátnice s píchačkou (= kartička na označování času příchodu a odchodu) a těšil se na další šichtu v rachotu papírenských strojů. Když byl konec měsíce a ve středu byl country bál, jel jsem do Prahy dvakrát za sebou, ještě, že ty vlaky tehdy jezdily tak pomalu a člověk se v nich alespoň trochu vyspal:-).

Díky Jitce Bonušové jsem se začal zabývat cloggingem již v roce 1989. Jednak pořádala seminář cloggingu na Barče, jednak se vyučoval i v Dolní Poustevně. Tehdy jsme neměli ani zdání o niancích techniky, natož o potřebě zahřát, uvolnit svaly, klouby (o to víc tanečnic a tanečníků mělo problémy s koleny, achilovkami a podobně). To, co dnes zvládne každý začátečník, bylo vrcholem našeho umění. Šumaváčku jsem clogging představil na osmé zkoušce. Polovinu z nich clogging oslovil naplno, jiné nezaujal vůbec. Ale nebyl problém, abychom v kulturáku, kde jsme se scházeli, přidali ještě jeden den, který jsme věnovali jenom cloggingu. V pozdějších dobách jsem začal sám pořádat semináře cloggingu. S lektorkami – tanečnicemi – skupiny Dvorana, kde cloggingové záležitosti učila Jitka Bonušová, později s Michalem „Kníračem“ Peterkou, který byl také odchovancem Jitky.